Jednotná azylová politika by EU rozložila

Stále častěji se objevují hlasy, že tragédiím ve Středozemním moři by se dalo předejít, kdyby EU jednala jednotně, nenechávala zodpovědnost na přetížených státech jako je Itálie či Řecko a raději zavedla jednotný evropský azyl. Ten dnes neexistuje. Máme pouze harmonizovaný Společný evropský azylový systém, který stanovuje minimální standardy pro všechny členské státy při posuzování žádostí o azyl.

Základní věc však zůstává stejná: o azyl lze požádat jen v konkrétní zemi EU a to v té první, na jejíž území uprchlík dorazí. Migranti tedy nemohou o azyl požádat v zahraničí, nemohou si vybrat stát EU, v němž by ho chtěli získat, a Evropská komise nemůže uprchlíky libovolně rozmisťovat po EU. To jistě není nejefektivnější, nejsolidárnější a vůči migrantům nejvlídnější systém, ale prudká změna by mohla znamenat rozpad Evropské unie.

Přenechat rozhodování o občanech třetích zemí, detailech sociální politiky či otázkách národní bezpečnosti na evropské instituce by bylo možné jen ve fungující federaci, jejíž občany spojuje loajalita k celku a sdílená politická identita. A toho se nám bohužel zatím nedostává. Vytvoření evropského politického národa lze popostrkovat, ale je třeba vzít na vědomí, že každého ukvapeného kroku tímto směrem využijí protestní a extremistické strany.

Nerozvážná europeizace v oblasti migrace a azylu by byla příkladem. Na předání kompetence rozhodovat o udělení azylu, povolení k pobytu a přemisťování uprchlíků mezi státy do rukou Evropské komise nedočkavě čekají právě euroskeptické, populistické a extrémistické strany. Bylo by to asi poslední rozhodnutí jednotné Evropské unie před vítězstvím nacionalistů ve volbách a rozdělení Unie na menší a volnější celky.

Vlády členských zemí jsou si toho vědomy, i proto většina z nich s posílením role Komise a evropských agentur nebude souhlasit a podpoří jen dílčí kroky v podobě navýšení prostředků na záchranné operace ve Středomoří, humanitární pomoc či policejní zásahy proti pašerákům. Některé země se odhodlají pomáhat ve velkém a na svá bedra vezmou větší množství uprchlíků jak ze třetích zemí, tak z těch nejzatíženějších v EU. Ale zcela dobrovolně.

A proč by posílení kompetencí EU v oblasti migrace a azylu bylo jako voda na mlýn všem euroskeptikům a národoveckým populistům? Protože Evropská komise by velmi rychle svých pravomocí začala využívat a nerozhodnost členských států by nahradila efektivními operacemi na zajištění bezpečné plavby běženců přes rozbouřené vody Středozemního moře a jejich distribuci do států, které na rozdíl od jiných mají ještě volné kapacity.

Komise by jistě realizovala i plány na vybudování azylových úřadů přímo v severoafrických zemích, kde by zájemci v co nejdůstojnějších podmínkách mohli žádat o azyl či povolení k pobytu z humanitárních důvodů ve státech EU. A také by jistě využila možnosti aktivně přerozdělovat azylanty podle různých kvót mezi členskými a přesidlovat je z přetížených třetích zemí, jako jsou Libanon, Jordánsko či Turecko.

To vše by vedlo k navýšení počtu uprchlíků, kteří by přicházeli na pozvání Evropské komise i do zemí, jejichž občané nevykazují příliš otevřenosti vůči cizincům. A počet těchto zájemců o cestu do Evropy by se zvýšil zcela jistě. V okolí Evropy je několik milionů lidí, kteří si přejí do zemí EU dostat; jakmile by jim to bylo umožněno, na jejich místa přijdou miliony dalších lidí z chudých a válkami sužovaných míst v Africe a na Blízkém východě. Už minulý rok se počet žadatelů o azyl v zemích EU zvýšil téměř o polovinu oproti roku 2013 (na 626 000 ze 436 000).

Ne, že by si evropské státy větší počet humanitárních a ekonomických migrantů nemohly finančně a kapacitně dovolit, ale je zcela jisté, že zvýšení jejich počtu – a navíc z rozhodnutí institucí EU - by vedlo k odporu veřejnosti, který by k moci vynesl politiky typu Marine Le Penové, Gerta Wilderse či Nigela Farage. Přes ochotu pomáhat lidem v nouzi a dobrou vůli má většina Evropanů z přistěhovalců a uprchlíků strach. Obavy o pracovní místa a prostředky na sociální podporu se snoubí se strachem z radikalizace mezi evropskými muslimy.

Česká společnost může být extrémním příkladem: vykazuje v průzkumech veřejného mínění jednu z nejvyšších úrovní obav z imigrace, uprchlíků a islámu. A patrně si tak nelze představit vládu, která by byla pro zavedení jednotné evropské azylové politiky, posílení kompetencí Komise v oblasti migrace či zavedení povinných kvótových systémů na přemisťování či přesidlování uprchlíků.

Může to působit cynicky, příliš pragmaticky a nedostatečně velkoryse. Ale předání zodpovědnosti za azylovou politiku do rukou Evropské komise by EU v této chvíli politicky rozložilo. Tento krok by šel bohužel přímo na ruku sílícím populistům na krajní pravici, kteří si přejí rozložení evropského projektu a změny svých domácích politických systémů směřujících pryč od konceptu liberální demokracie. Jedinou cestou se tak zdá dlouhodobá snaha o stabilizaci sousedících společností.

Rozpracovaná doporučení pro českou imigrační politiku vzniklá v rámci Národního konventu o EU naleznete zde.

Radko Hokovský je výkonným ředitelem think-tanku Evropské hodnoty, Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty.