Do Bruselu jezdíme nejčastěji. Teď tam ještě něco říct

Členské státy mají v Evropské unii příležitost ovlivnit výslednou podobu legislativy Unie především skrze jednání Rady EU. Právě zde se tvrdě hájí národní zájmy jednotlivých zemí, pravidelně tu rokují unijní ministři nad nejrůznějšími společnými tématy – od sankcí vůči Rusku přes normy pro kvalitu potravin až po spolupráci ve sdílení informací v boji s islamismem.

V kuloárech se tradičně šeptá, že se čeští ministři do Bruselu stydí jezdit kvůli neznalosti angličtiny či evropská témata prostě považují za podřadná.  Z výsledků datové studie think-tanku Evropské hodnoty však plyne, že v rámci zemí Visegrádské čtyřky měla největší potenciál vtisknout unijním záležitostem své zájmy právě Česká republika, její ministři se za necelých jedenáct let členství v EU účastnili v průměru 69 % všech zasedání Rady ministrů.

Naopak na chvostu zájmu vysílat své ministry do Bruselu bylo Slovensko, které bylo ministersky zastoupeno pouze v 56 % všech jednání. Dobré výsledky českých ministrů podtrhuje i skutečnost, že v žádné z deseti formací Rady nevykazují nejnižší účast, přičemž hned v šesti sektorových radách dosáhli lepších výsledků než jejich maďarští, polští a slovenští kolegové.

Z celkových 26 kabinetů v zemích V4 ve sledovaném období dosáhla vůbec největší přítomnosti ministrů na zasedání Rady druhá Topolánkova vláda - v průměru neměla ministerského zástupce pouze na každém pátém jednání. Těsně za ní je první kabinet Ference Gyurcsányho z Maďarska, třetím v pořadí je pak kabinet Jana Fischera. Je však třeba podotknout, že k dobrým výsledkům Topolánkovy a Fischerovy vlády napomohlo české předsednictví v Radě EU v roce 2009, v jehož průběhu nechyběl český ministr ani na jednom zasedání sektorových rad. Podobný, byť menší vliv předsednictví na přítomnost ministrů na formacích Rady, lze zpozorovat i v případě Maďarska a Polska v roce 2011.

Naopak mezi kabinety s nejmenší procentuální účastí na jednáních Rady patří obě vlády Viktora Orbána v Maďarsku. Bližší pohled na statistiky účasti ministrů poukazuje na zásadní trend společný pro všechny země Visegrádské čtyřky. Ochota vlád jednotlivých zemí vysílat své ministry na zasedání Rady se postupně snižuje. Po roce 2006 v případě Maďarska, Polska a Slovenska, respektive po roce 2009 u České republiky pouze výjimečně dosáhne vláda vyšší účasti svých ministrů na jednání v Radě než její předchůdce.

Významnou výjimku v tomto trendu představuje kabinet Bohuslava Sobotky, který za více než rok svého působení v čele země prozatím své ministry vysílá častěji ve srovnání s předešlými kabinety Petra Nečase i Jiřího Rusnoka. Sobotkova vláda je také výrazně aktivnější v osobní přítomnosti ministrů v Bruselu, než je tomu u současných kabinetů Ewy Kopaczové, Roberta Fica či Viktora Orbána. Česká republika se tak stala první zemí Visegrádské čtyřky, která zřetelně posiluje účast svých ministrů na zasedáních Rady.

Minimálně z pohledu účasti je třeba Sobotkovu vládu až na výjimky pochválit. Jinak řečeno – u jednacího stolu povětšinou sedíme, teď ještě musíme mít co říci. Problémem české evropské politiky totiž je, že se o ni partaje téměř nezajímají. Prakticky se jí tak na vlastní pěst věnují jen osvícení jednotlivci, kteří nemají k dispozici stranické analytiky denně sledující vývoj v jednotlivých tématech, jak je to obvyklé například u našich rakouských sousedů.

Výsledkem tohoto dlouhodobého nezájmu je velmi omezený přehled o aktuálním dění v klíčových unijních oblastech, ale i minimální iniciativa, která vychází z české politiky do evropského patra. Malá analytická základna u politiků znamená, že velkou část podkladů tvoří jejich asistenti z rešerše médií, což přirozeně pro hlubší pochopení a promyšlenou aktivitu v tématu nestačí.

Proto se velká část rozhodnutí české evropské politiky dlouhodobě tvoří mezi úředníky, a nikoliv v politických stranách, které by měly jasně promyšleno, jakou Evropu si přejí. Pokud se chceme jako středně velký evropský po dekádě působení v EU posunout i do role aktivního hráče, musí nejdříve naše strany pochopit, že  unijní politika nespočívá jen v symbolických gestech a velkých slovech, ale také drobné každodenní „masarykovské práci“.

Radko Hokovský je výkonným ředitelem think-tanku Evropské hodnoty; Jan Kovář je hlavním analytikem think-tanku Evropské hodnoty a odborným garantem datové studie o účasti ministrů na Radě EU.