Chcete být radši zastřeleni, nebo oběšeni? 

„V táboře v Hodolanech bylo pohromadě natěsnaných asi 2000 lidí různého věku, muži i ženy. Přímo u vchodu nám všem nejdřív zabavili kufry s osobními věcmi. Pak řekl desátník, který tam stál se smíchem cynicky: „Můžete si vybrat, chcete být oběšeni nebo zastřeleni?“ Poté nás všechny strčili do malé cely, kde bylo už asi 10 mužů. Někteří byli strašně zbití a měli černé, krvavé modřiny po celém těle i obličeji. V cele jsme vedle sebe nemohli ani stát a panovalo tam neúnosné vedro.“  Tohle je autentická vzpomínka vysídleného sudetského Němce Berharda Dörriese, který byl před odsunem internován v obávaném táboře v Nových Hodolanech na Olomoucku. Zařízení se přezdívalo Hodolanské peklo. Podle historických dokladů v něm zahynulo přinejmenším dvě stě lidí, mimo jiné tam dozorci postříleli i celý německý domov důchodců. Na existenci tábora upozornil Martin Hájek (34): jediný historik, který mapuje téma odsunu sudetských Němců z Olomoucka. Aktuálně mu vyšla nová vědecká práce Olomoučtí Němci 1918–1938, v níž se věnuje předválečné situaci v tomto regionu a odhaluje další souvislosti citlivé části české historie.

Na Olomoucku vzniklo po válce několik internačních táborů pro Němce. Nejobávanější byl v úvodu zmíněný tábor v Nových Hodolanech. Co to bylo za zařízení?

Vznikl hned začátkem května 1945 v bývalém továrním areálu v Hodolanech. Původně byl určený k internaci německých nacistů a českých kolaborantů. Ale končili v něm i obyčejní lidé a civilisté, často zcela náhodně vybraní. Ve všem vládl těsně po válce chaos. V táboře byli zavření i někteří židé, kteří se vrátili z nacistických koncentračních táborů. Jak naložit s německými židy, to byla mimochodem otázka, která nebyla dořešená ani na celostátní úrovni. Panovala v tom nejistota. V táboře byly i ženy a děti, v dobách „největší slávy“ tam bylo internovaných až 2500 lidí najednou.

Jaké tam byly podmínky?

Katastrofální ve všech ohledech. Třeba hygiena tam vůbec nefungovala, rozmáhaly se tam různé nemoci a paraziti. Byla tam třeba rozšířená úplavice. V táboře existovala jedna nemocnice, kde nebylo možné měnit povlečení, které bylo špinavé od krve a od fekálií.  Internovaní si taky mohli ponechat pouze jedno oblečení, které si nemohli měnit. V táboře bylo natěsnaných mnoho lidí na malém prostoru a všichni byli vystavováni neustálému bití. K tomu strážci z tábora využívali ocelové biče. V táboře bylo zaznamenaných i mnoho vražd, které se později snažili dozorci různě kamuflovat. Mnoho lidí bylo bez soudu oběšených.

Vedením tábora byla pověřená takzvaná Moravská brigáda, co to bylo za organizaci?

Byla to jednotka složená z jakýchsi pseudo-partyzánů. Často to byli kriminálníci a různí dobrodruzi, mezi nimi i mnoho mladistvých, třeba 16letých chlapců, kteří se vyžívali v tom, že si hráli se zbraněmi na vojáky. Národní výbor v Olomouci tuhle jednotku pověřil řízením bezpečnosti, takže její členové měli určité pravomoci. Měli na starost právě i vedení tábora v Hodolanech. Tam se někteří z nich podle svědků sadisticky vyžívali na vězněných lidech.

Těmto lidem byli Němci tedy vydáni na milost a nemilost a mohli si s nimi dělat co chtěli?

Nějakou dobu to tak v poválečném chaosu skutečně bylo. Poměrů v táboře si ale začali všímat už v červenci 1945 lidé z Národního výboru, tedy z instituce, která tábor založila. A začali na to upozorňovat. I tehdy známý komunista Jura Sosnar třeba uvedl na jednání Národního výboru, že v táboře panují esesácké mravy a že jsou tam stejné poměry jako v německých koncentrácích. Správa tábora se však vyměnila až na konci roku 1945, kdy jej převzal Zemský národní výbor v Brně - o dozor se nově začala starat SNB a podmínky se postupně civilizovaly.

Co vám osobně při pátrání po historii tohoto tábora přišlo nejvíc šokující?

Mnoho informací se už nedá ověřit, ale z několika zdrojů je potvrzené třeba to, že jednoho dne byl do tábora odvezen celý domov německých důchodců a všichni zde byli postříleni. V jejich úmrtních listech pak bylo uvedené, že zemřeli na stařeckou sešlost, všichni v jeden den. To mě osobně šokovalo.

Mimo jiné tam došlo i k usmrcení napumpováním vody do žaludku…

To byla taky jedna z hrůzných událostí, na které se shodli v záznamech pamětníci. Šlo o vysokého úředníka Karla Zeba z městského magistrátu, který byl aktivní nacista. Byl zavražděný tak, že mu byla pumpována hadicí voda do žaludku, až došlo k jeho usmrcení na následky vnitřního krvácení. Ve skutečnosti ho mylně dozorci považovali za starostu Olomouce.

Kolik lidí vlastně v táboře zemřelo?

Konečné číslo se nedá přesně ověřit a dohledat, ale minimálně jich bylo 235 podle  zdokumentovaných čísel úmrtních listů. Je ale jisté, že úmrtí bylo víc a obecně úmrtnost byla mnohem vyšší v porovnání s jinými tábory na Moravě.

Kromě zmíněné Moravské brigády se ještě spravedlnosti na Němcích na Olomoucku ujala další zvláštní organizace, o které píšete - takzvaní „jugoslávští partyzáni“.

To byla taková drobná jednotka lidí, o jejichž původu toho moc nevíme. Pravděpodobně to nebyli ani skuteční partyzáni, jen skupinka dělníků jihoslovanského původu, kteří si v poválečném chaosu hráli na odbojáře.

Jakým dalším omezením čelili Němci na Olomoucku po válce?

Obecně tam existovala snaha uplatnit podobná nařízení, která platila za války proti Židům. Všichni museli mít viditelné označení N jako Němci, němčina na veřejnosti byla zakázaná. Byly taky omezené nákupy a volný pohyb lidí. Všichni podléhali pracovní povinnosti, takže lidé museli pracovat bez nároku na mzdu, která byla posílána Národnímu výboru. Šlo o různé odklízecí práce v poničené Olomouci a hodně jich posíláno na venkov, kde pomáhali během zemědělských prací.

Ve své práci píšete, že mezi obyvateli panoval názor, že v táborech jsou zavření hlavně staří a chudáci, kteří za nic nemohou, zatímco skuteční nacisti unikli. Máte o tom doklady?

Ti největší zločinci se snažili utéct, což se jim často povedlo. To není jen fenomén Olomoucka. A co se týká tohoto výroku, je z něj zřejmé, že i v období protiněmeckých nálad cítili Češi k mnohým Němcům soucit. Jsou i doložené snahy, kdy Češi intervenovali za své přátele a sousedy a přimlouvali se za ně.

K odsunu došlo postupně od roku 1946. Kolik Němců se z Olomoucka vystěhovalo?

Na Olomoucku a střední Moravě šlo asi o 18 tisíc lidí, z českých zemí se celkově odsunulo na dva a čtvrt milionu lidí. Je třeba si uvědomit, že odsun nebyla izolovaná událost. Němci byli vysídlováni i z Maďarska nebo z Balkánu. Třeba v Polsku se posunuly hranice a bylo tam vysídleno několik milionů Němců, kteří v těchto oblastech žili. Celá vlna s sebou nese asi 15 milionů osob, které musely změnit domov.

Jak celou akci odsunu vnímali spojenci?

Zajímavé bylo, že třeba Američané trvali na dodržování pravidel, například chtěli, aby se odsouvaly jen úplné rodiny. Pokud měli pocit, že rodina je rozdělená a neúplná, tak je vracely zpět ze své okupační zóny a tvořili tímto tlak na československou vládu.

V čem je historie Němců na Olomoucku specifická v rámci českých oblastí?

Olomoucko bylo stejně jako třeba Brno jazykový ostrov uprostřed většinově české populace, byla zde jiná situace než ve vysídleném pohraničí. Historie Brna je však na rozdíl od Olomoucka poměrně dobře zpracovaná.

Co to přesně znamená jazykový ostrov?

Zjednodušeně řečeno podle jazykového práva: pokud v nějakém okrese žilo víc než 20 procent lidí jiné národnosti, úřady musely komunikovat s těmito lidmi v jazyce té národnosti. V Olomouci tedy Němci mohli na úřadech komunikovat výhradně v němčině, měli k dispozici i německé školy stejně jako kulturní vyžití: divadla, knihovny a podobně. Fungoval zde v podstatě multikulturalismus, který si dnes už moc neumíme představit. Ale české země byly odjakživa velmi jazykově pestré.

Teď jste vydal novou knížku o historii Němců na Olomoucku v letech 1918–1938. Jak spolu Němci a Češi vycházeli před válkou?

Byl jsem sám překvapený, že vztahy byly většinou dobré. Měl jsem představu, že to tak nebude. Němci vládli v Olomouci do roku 1918, pak se ocitli v pozici menšiny. Po roce 1918 německá populace zpočátku špatně nesla to, že se redukovalo německé školství. Ale později už k žádnému většímu konfliktu nedocházelo, Němci vládli v koalici s českými stranami, měli podíl na moci a samozřejmě české strany se jim snažily vycházet vstříc.

Jak vnímali místní Němci vzestup nacismu?

Zajímavé bylo, že na Olomoucku existovalo několik německých vesnic, kde vítězili komunisté a sociální demokraté i v roce 1938 a kde henleinovci neměli šanci. Mnoho německých politiků zůstalo věrných demokratickému smýšlení i v roce 1938, kdy po záboru Sudet aktivně pomáhali německým antifašistickým uprchlíkům i německým židům. Mnozí Němci byli taky aktivní antifašisté, o tom se moc neví.

A jak strategická byla Olomouc pro nacisty?

Vnímali ji jako tradiční německé město, počeštění Olomouce v době první republiky chápali jako újmu a neuznávali ho. Olomouc byla i strategickým místem v jejich germanizačních plánech, chtěli germanizovat oblast od Vratislavi po Vídeň. V dlouhodobých plánech chtěli oddělit Čechy a Moravu, protože Moravany nepovažovali za nacionálně uvědomělé Čechy a byli pro ně vhodnější ke germanizaci.

Co to znamenalo pro Čechy, kteří tam žili za protektorátu?

Probíhala germanizace na vnější úrovni, všude měly přednost německé nápisy, město bylo vyzdobené v nacistickém duchu. Německé školství zažívalo rozkvět, české se naopak utlačovalo. Zavíraly se třeba některé střední školy, existovala snaha, aby člověk nemohl dosáhnout vyššího vzdělání v češtině.

O odsunu sudetských Němců se dlouho nemluvilo.

Od každé historické události je potřeba mít odstup tak, aby to člověk vnímal bez emocí a s klidnou hlavou. A navíc prameny jsou vždy zveřejňované až s odstupem. Roli v tom hrál i bývalý režim, komunisté tohle téma potlačovali. Třeba v publikacích, které vycházely o dějinách Olomouce, se odsun zmiňuje jen v několika větách.

Jste jediný, kdo zpracovává téma odsunu Němců z Olomoucka, jak jste se k tomu dostal?

Úplnou náhodou. Na vysoké škole jsem měl seminář, který se věnoval vysídlení Němců a měli jsme zpracovat, jak vypadalo v našem regionu. A tak jsem zjistil, že k odsunu z Olomoucka téměř žádná literatura není. Bral jsem to jako výzvu a začal se tomu věnovat.

Autorka je spolupracovnicí redakce