Převrat v únoru 1948 otevřel cestu k politickým procesům a vazalství vůči Sovětskému svazu. Způsobil to Kreml? Jak ukazuje příklad Finska, Stalin nebyl všemocný.
Sovětská zahraniční politika byla vždy úzce propojena s celosvětovým komunistickým hnutím. Během války přešla jeho koordinace přímo pod sovětské ministerstvo zahraničních věcí. Stálo to mnoho ideologických bojů a popravených komunistů, ale nakonec se Stalinovi povedlo lokálním vůdcům vštípit, že co je dobré pro SSSR, je dobré i pro ně.
Zároveň Sověti nevynechali žádnou příležitost, aby posílili pozici spřátelených komunistických stran a vytěžili maximum z draze zaplacených vojenských vítězství. V zemích, kam se dostala Rudá armáda, prosazovali lidově-demokratické koalice, do nichž se nejdříve voličsky slabé komunistické strany „ukryly“ a pak je využívaly pro prosazování své agendy. Cílem bylo rozdělit a oslabit lokální opozici, vytvořit komunisty ovládané politické centrum, na které by se soustředila lidová podpora, a zároveň minimalizovat námitky Západu proti otevřené sovětizaci.
V krátkodobém horizontu se měly komunistické strany etablovat jako strany státotvorné, které akceptují buržoazní demokracii a spolupracují s ostatními politickými subjekty. V dlouhodobé perspektivě jim šlo o získání co největší podpory obyvatelstva, obsazení důležitých postů ve státní správě, policii a armádě. Nakonec chtěly převzít moc.
„Salámová“ taktika lidové fronty ovšem vyvolávala odpor v zemích, kde měli komunisté tradičně slabou podporu obyvatestva, například v Polsku nebo Maďarsku. Tam komunisté museli ve spolupráci se sovětskou okupační správou stále častěji sahat k mimoparlamentním a nezákonným krokům – falšovali výsledky voleb, zastrašovali politické protivníky. O vině a trestu rozhodovali přímo Sověti nebo „ulice“.
Československo – tak trochu jiný spojenec
Československo se tomuto scénáři vymykalo. Zatímco Poláci skoro nedělali rozdíl mezi Hitlerem a Stalinem a Maďaři vnímali komunisty jako bytostně cizí element, Češi se netajili náklonností k Rusům a levicové ideologii. Chyběla jim také jakákoliv přímá negativní zkušenost se sovětským režimem.
Ztělesněním této situace se stal Mnichovem ponížený Edvard Beneš, který dlouho před koncem války pochopil, že Sovětský svaz se stane ve střední Evropě dominantní silou. Raději se chtěl se Stalinem dohodnout, než aby se jím nechal úplně vyšachovat ze hry. Podepsáním československo-sovětské „vánoční“ dohody v roce 1943 Beneš zabránil tomu, aby mohl Stalin otevřeně intervenovat do vnitřních záležitostí tak, jak to učinil v případě Polska, kde po rozporech s polskou exilovou vládou v Londýně založil paralelní centrum moci (tzv. lublinský výbor) a s jeho pomocí postupně získával kontrolu.
Dohoda ovšem nebyla zadarmo. Československo jí jasně deklarovalo více než přátelskou politiku vůči SSSR, jejíž reálnou podstatu skrývali optimisté pod iluzorní ideu československého mostu mezi „Východem a Západem“. Benešova vstřícnost Stalina samozřejmě potěšila, zvlášť když přišla ještě v době, kdy poválečné uspořádání Evropy a rozdělení zájmových sfér zůstávalo zahaleno v mlhách.
Postup Rudé armády inspiroval čím dál více sovětských diplomatů k plánování poválečné budoucnosti a mlha zvolna řídla. Asi nejpregnantněji názory Kremlu vyjádřil zkušený diplomat Ivan Majskij, náměstek ministra zahraničí. Role, kterou přisoudil Československu, byla více než výmluvná – klíčový sovětský spojenec ve středoevropském prostoru, jemuž měl Sovětský svaz poskytnout všemožnou podporu především při územní obnově (že si přitom Kreml něco „ukrojí“, se jaksi rozumělo samosebou).
Více v článku Únor vlastní vinou (Respekt 8/2008).
Související článek - Gottwald: neznámý příběh (Respekt 8/2008).
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
