Únor vlastní vinou

Sovětská zahraniční politika byla vždy úzce propojena s celosvětovým komunistickým hnutím. Během války přešla jeho koordinace přímo pod sovětské ministerstvo zahraničních věcí. Stálo to mnoho ideologických bojů a popravených komunistů, ale nakonec se Stalinovi povedlo lokálním vůdcům vštípit, že co je dobré pro SSSR, je dobré i pro ně.

Zároveň Sověti nevynechali žádnou příležitost, aby posílili pozici spřátelených komunistických stran a vytěžili maximum z draze zaplacených vojenských vítězství. V zemích, kam se dostala Rudá armáda, prosazovali lidově-demokratické koalice, do nichž se nejdříve voličsky slabé komunistické strany „ukryly“ a pak je využívaly pro prosazování své agendy. Cílem bylo rozdělit a oslabit lokální opozici, vytvořit komunisty ovládané politické centrum, na které by se soustředila lidová podpora, a zároveň minimalizovat námitky Západu proti otevřené sovětizaci.

V krátkodobém horizontu se měly komunistické strany etablovat jako strany státotvorné, které akceptují buržoazní demokracii a spolupracují s ostatními politickými subjekty. V dlouhodobé perspektivě jim šlo o získání co největší podpory obyvatelstva, obsazení důležitých postů ve státní správě, policii a armádě. Nakonec chtěly převzít moc.

„Salámová“ taktika lidové fronty ovšem vyvolávala odpor v zemích, kde měli komunisté tradičně slabou podporu obyvatestva, například v Polsku…