Děti úplňku: Míša - zlepšení, které nikdo nečekal

Když jsme s režisérkou Veronikou Stehlíkovou vybírali hrdiny dokumentu Děti úplňku o rodinách s dětmi s autismem, věděli jsme, že chceme vyprávět alespoň jeden opravdu těžký příběh. Měli jsme jich na výběr několik: většinou mladých mužů s přidruženým mentálním postižením, u nichž se v rodinách ponechaných napospas bez potřebné sociální podpory rozvinulo těžké problémové chování a agresivita. Vybrali jsme si Míšu Šťotka – mimo jiné i proto, že kvůli častým útokům na rodiče musel tenhle mladík s autismem žít podstatnou část života v klecovém lůžku.

Vidět podobný obraz v 21. století bylo silně znepokojující a Míšův případ dobře ilustroval, s čím se tyhle rodiny potýkají. Jak vysoká je stresová zátěž, v které žijí, jak malou mají podporu a jak malá je naděje na zlepšení. U Míši se tehdy, před dvěma lety, rozhodně nezdálo pravděpodobné, že by se jeho situace mohla zásadněji zlepšit. Všechny domovy pro lidi s postižením jej odmítaly přijmout a vyčerpaní rodiče v malém panelákovém bytě neměli sílu Míšovo chování změnit. Synova agrese jim samotným ničila nervy i zdraví.

Od vysílání filmu se ale odehrál vývoj, který Míšova rodina sama považuje za malý zázrak. Ve stacionáři Mikasa, kam mladík dochází jen dvakrát týdně (jde o jedinou podporu, kterou rodina má), se vyměnilo vedení. A to nové zásadně změnilo přístup ke klientům. Začalo je brát adekvátně jejich věku, tedy v případě Míši se program změnil z dětského malování nebo navlékání korálků v aktivity, které jeho samého skutečně zajímají.

Pečovatelé a pečovatelky se ho dnes ptají, co by rád dělal, přestali se bát chodit s ním ven, naopak vyhledávají procházky, jízdy městkou dopravou nebo nakupování v obchodním centru. Snaží se, aby navzdory autismu a souvisejícím potížím měl Michal částečnou svobodu rozhodování – nechávají ho například vybrat si dopředu, kdo mu má dělat doprovod během příští návštěvy stacionáře.

A jemné změny v přístupu dokázaly vyvolat velkou změnu v duševní pohodě klienta. Míšovy problémy v chování zásadně ustoupily a klecové lůžko už není potřeba. Pro rodinu je to velká úleva a ukazuje se, že chytrá sociální podpora v případě těchto lidí rozhoduje o kvalitě jejich života. Přesvědčte se sami: