Žijeme pod nadvládou schopných. Všechny a všechno měříme a hodnotíme

Žijeme v době, kdy stále větší část našich každodenních aktivit zahrnuje hodnocení, srovnávání, měření. Když se ucházíme o nové pracovní místo, u přijímacího pohovoru už nestačí ani dokonalý životopis, je třeba mít také bezchybně vyladěný profil na sociálních sítích, jako je Facebook nebo LinkedIn. Lékaři, taxikáři, ale třeba i prostitutky se budí s obavou, zda je klienti za jejich výkon pomocí mobilní aplikace ohodnotí pěti hvězdičkami. Hodnocení, měření a srovnávání za účelem vyšší efektivity práce a služeb má dlouhou tradici, jenže současné technologie ho posouvají tak daleko, že se stále více kritiků ptá, jestli je to ještě přínosné.

Victor Tan Chen ve svém eseji pro server The Atlantic hledá kořeny tohoto přístupu – a nachází je před více než sto lety v díle amerického strojaře Fredericka Winslow Taylora, který se snažil zvýšit efektivitu práce v amerických továrnách. Taylor vnímal továrního dělníka nikoli jako člověka, ale jako malou součástku stroje. Principy vědeckého řízení (které shrnul ve stejnojmenné knize) popisovaly, jak co nejvíce zefektivnit každý okamžik práce.

Taylor s fascinací vědce zkoumal, kolik vteřin je potřeba pro pohyb dělníka z místa A do místa B, jak co nejlépe rozdělit jeden složitější úkol mezi více lidí, nebo jak zamezit flákání. „Podobné principy lze však použít ve všech sociálních aktivitách,“ prorokoval před sto lety velmi přesně. „Taylorismus je dnes téměř totální,“ souhlasí Chen ve svém článku. A za příklad dává firmu Amazon, v níž (alespoň podle reportáže New York Times) panuje extrémně soutěživá pracovní kultura – včetně toho, že firma například zaměstnance motivuje, aby na sebe navzájem donášeli.

Autor eseje popisuje dnešní stav společnosti jako extrémní meritokracii – tedy vládu schopných a nadaných. Tenhle koncept má ušlechtilý původ: ve starověké Číně se císařským úředníkem mohl stát každý, kdo prošel vstupním testem, bez ohledu na původ, což bylo na svou dobu demokratické. Na principu meritokracie také vyrostly úspěšné vyspělé země jako Velká Británie či USA. Nástup technologií (sociální sítě, mobilní aplikace, databáze osobních údajů) a úpadek odborů (v USA byl v 50. letech člen odborů každý třetí, dnes každý desátý) však vedly k tomu, že dnes se stále více odděluje malé množství úspěšných „elitářů“ od většiny poražených, „loserů“, varuje Chen.

Recept na to, jak zachovat výhody meritokracie (jako je třeba zkvalitnění služeb) a současně dnešní prostředí polidštit, esej nepřináší. Naznačuje ale, že svět, ve kterém jsou ti schopnější vedeni k tomu, aby v sobě potlačovali empatii k těm slabším, je ve finále horším místem k životu pro všechny.

Takové místo mimochodem popisuje i první díl třetí řady dystopického seriálu Black Mirror, který Netflix uvolnil minulý týden. Epizoda pojmenovaná Nosedive (Střemhlav) nás přivádí do blízké budoucnosti, kde vás každý kolemjdoucí při sebemenším setkání – třeba i ve výtahu nebo v obchodě – může pomocí mobilního telefonu ohodnotit na stupnici jedna až pět hvězdiček. Tím vzniká osobní koeficient, který určuje váš celkový společenský status. Lidé s nízkým koeficientem mají méně práv, některé věci si nemohou koupit a na určitá místa nesmějí, jejich život je celkově horší. Hlavní hrdinka se snaží zvýšit svůj koeficient, ale jednoho dne udělá několik přešlapů, což vede k tomu, že se jí situace úplně vymkne z rukou a skončí na dně.

Hrdinčin společenský pád je zde vyjádřen pro angloamerické publikum třeba následovně: když její koeficient klesne na opravdu nízkou úroveň, auto z půjčovny na ní mluví pouze divným východoevropským jazykem, kterému hrdinka nerozumí. Je jistě pouhá náhoda, že se jedná o češtinu.