Víc než lež. Trumpovy nepravdy jsou demonstrací síly a testem podřízených

Nový nájemník Bílého domu  přinesl do politického života Spojených států kromě dalších pozoruhodných věcí i fenomén nehorázné, nijak nezakrývané a přitom všem na očích dlouze rozehrávané  lži. Spolu s ním tyto lži musí nést a bránit na veřejnosti i jeho blízcí spolupracovníci. Vesměs přitom jde o snadno odhalitelné nepravdy, třeba kde se narodil můj předchůdce, kolik lidí přišlo na mou inauguraci, že moje soupeřka vyhrála v lidové volbě díky podvodným hlasům. Ale prezident a jeho lidé za ně šermují bez ohledu na důkazy a fakta.

Agentura Bloomberg si proto na svých komentářových stránkách položila otázku, co z takového hlásání viditelných lží může politický lídr mít?  Odpověď je zajímavá i v Česku, kde prezident Miloš Zeman okaté lži rozehrává po celou svou kariéru vytrvale a s virtuozitou. Za všechny jmenujme proslulý neexistující, ale Zemanem přesto „kdysi přečtený“ článek, v němž prý novinář Ferdinand Peroutka velebil Hitlera. Další částečný seznam Zemanových „alternativních faktů“ je například zde.

Nejjednodušším vysvětlením samozřejmě je, že autor lži chce oklamat veřejnost a nutí k tomu i spolupracovníky s nadějí, že lidé si s nějakými fakty hlavu lámat nebudou. Ale to jsme na povrchu, říká sloupkař u Bloombergů Tyler Cowen. Skutečné důvody a výhody okatého lhaní leží hlouběji. Podřízení donucení říkat a hájit lži svého šéfa si takto likvidují možnost nezávislého postoje; postupně se diskreditují, odcizují veřejnosti, médiím, až jsou zcela svázáni s jeho osudem. To vylučuje možnost, že by se zamíchali do nějaké rebelie a podle znalců jsou tyhle „řetězce lži“ klasickou strukturou v okolí lídra, který nedůvěřuje svým podřízeným a nemá v plánu na tom něco měnit.

Dalším důvodem ke lži coby pracovní metodě je to, čemu ekonomové říkají „filtry loajality“. Pokud chcete ujistit, zda je někdo ve vašem okolí opravdu loajální, přikážete mu udělat něco hnusného nebo hloupého. Když odmítne, je jasné, že se na něj nelze plně spolehnout. Tyhle testy loajality jsou nejčastěji používané v počátečním stádiu vlády nových mocipánů nebo politických skupin, kdy se lidé ještě neznají a ti nahoře zkoumají odolnost a poslušnost podřízených. V případě Donalda Trumpa navíc v podobných metodách nejde o žádné objevy a složité kalkulace: stačí mu oprášit taktiku, se kterou se musel seznámit ve své podnikatelské kariéře.

Jak podotýká sloupek, Trump není jediný, kdo v politice lhal a lže. Politické lži ale mají různé tváře a ty běžné se vlastně nesnaží klamat nepravdou, spíš nějak uhlazovat a rozmazávat pravdu, dostávat se k ní opatrně různými oklikami, aby její drsnost nezpůsobila zbytečné komplikace. Takové lži však rozhodně k Trumpovu stylu nepatří. Naopak - protože je odmítá, řada jeho stoupenců jej považuje za muže, který se nebojí říkat pravdu.

Nový americký prezident se specializuje na přímočaré, nahé lži:  třeba říká, že něco je bílé, když přitom všichni můžou vidět, že to bílé vůbec není. Laik se diví. Proč ten člověk tak hloupě viditelně lže, nebo je snad slepý? Přitom jde o demonstraci moci, o signál oponentům,  že jejich argumenty a důkazy jsou na nic, že rozhoduje drzá a svévolná moc. „Tyto lži je nutno chápat jako něco víc než jen lži,“ píše Cowen na stránkách agentury Bloomberg. „Především proto, že pro mnoho Američanů je tenhle Trumpův styl mnohem přitažlivější než ‚nakašírované‘ lhaní, se kterým – jak jsou přesvědčeni – se na ně obracel dosavadní establishment.“

Asi nejlepší ilustraci obdivu k trumpovské „přímočarosti“ přináší následující úryvek. Je z rozhovoru současného viceprezidenta Mika Pence o známém Trumpově výroku, že je soupeřka Hillary Clinton vyhrála na počet hlasů jen díky tomu, že pro ni nelegálně hlasovalo tři až pět milionů neoprávněných voličů.

„Podívejte,“ řekl Pence na otázku novináře George Stephanopoulose, co si o tom tvrzení myslí. „Zvolený prezident Spojených států vidí tu věc takhle a má plné právo říct nahlas svůj názor. A já si myslím, že jedna z osvěžujících věcí na tomto prezidentovi, jedna z věcí, kvůli které tak obrovsky zaujal lidi v celé zemi, je právě to, že říká, co si myslí.“ „Ale co je tak osvěžujícího na lživých řečech?“ zeptal se Stephanopoulos. „Heleďte, já nevím, jestli jsou to lživé řeči, a nevíte to ani vy. Co vím, je, že americký lid považuje za velmi osvěžující mít prezidenta, který říká, co si myslí.“