Rozmary počasí a přísné vyhlášky. Jak žijí prodejci rychlého občerstvení v New Yorku

Středa, Šest ráno, Kabir Ahmed už několikrát zamáčkl zvonící budík. Teď ale opravdu musí vstávat. Jen se rychle oblékne a vklouzne do bot; aniž si dal snídani nebo jen kávu, potichu za sebou zavře dveře bytu v newyorském Queensu, kde ještě spí jeho matka, manželka a tři děti. Kabir Ahmed vyráží do práce. Plastický vhled do prostředí newyorských pouličních prodejců rychlého občerstvení přináší reportáž A Day in the Life of a Food Vendor, kterou pro The New York Times napsala novinářka a přední food kritička Tejal Rao.

Na ulicích New Yorku jich člověk najde přes 10 tisíc – prodejců jídla, kteří stojí u svého stánku nebo v pojízdném přívěsu. V horku, dešti i sněhu nabízejí hot dogy, rýžové nudle nebo mexické speciality. Zároveň kromě nepřízně počasí čelí přísným městským vyhláškám i pokutám za to, když jejich vozík špatně parkuje nebo z něj náhodou trčí krabice.

Kabir Ahmed prodává kuře a rýži na dvacet způsobů a člověk se u něj nají za šest dolarů i s nápojem. Chtěl by zdražit, ale bojí se, že přijde o zákazníky. Do New Yorku přišel před třiadvaceti lety z Bangladéše, kde na univerzitě studoval obchod a účetnictví, ale v Queensu práci nemohl najít měsíce.

Snil o vlastním byznysu. Po mnoha příležitostných jobech se mu společně s obchodním partnerem mu nakonec podařilo koupit povolení k prodeji jídla na ulici, kterých je v New Yorku omezený počet. Stálo je 25 tisíc dolarů a splácejí je dodnes.

Přívěs mu na místo na Greenwich Street přiváží smluvní řidič a už je naplněný surovinami od dodavatele. Krátce před osmou se Ahmed pouští do práce: obléká si zástěru a krájí zeleninu. Z přívěsu se nehne do pozdního odpoledne a nejbližší toalety jsou v obchodním domě přes ulici. Pracuje v naprosté tichosti a soustředění: „Kdybych si pustil muziku, tak by mě to rozptylovalo, a určitě bych zapomněl na sůl,“ poznamenává jen.