Kdo nemá rád psy, nemá rád ani lidi, říká lidová moudrost. Ti, kteří nemají psy rádi o nic víc než chobotnice nebo hrochy, což se nepočítá, protože to nejsou nejlepší přátelé člověka, ale přesto si myslí, že jejich vztah k okolním lidem to nenarušuje, mají nyní nový argument. Protože “mít rád psy” v dnešním světě znamená mít, nebo ho alespoň chtít coby domácího mazlíčka. A jak píše britský Guardian, chování domácích zvířat se bude pomalu, ale nevyhnutelně dostávat na hranu etiky. Dějiny jsou neúprosné.
Masové chování domácích zvířat čistě pro potěchu je věcí posledních sto padesáti let - od momentu, kdy začali mít městští lidé dostatek volných prostředků i času, které by mohli mazlíčkům věnovat. Dvanáct procent Britů podle průzkumu miluje domácí zvíře víc než svého partnera a devět procent víc než své děti, devět z deseti jej považují za člena domácnosti. Dnešní láska k chovaným zvířatům ale musela ujít dlouhou cestu. Ještě v šedesátých bylo běžné, že lidé nechali své psy před odjezdem na dovolenou utratit, protože bylo levnější a pohodlnější pořídit si po návratu nového než zařizovat péči o toho dosavadního po dobu nepřítomnosti.
Tenhle posun k větší citlivosti vůči chovaným zvířatům a k uznání, že zvířata jsou tvorové s vědomím a emocemi, které je třeba brát vážně, ale zároveň bude právě tím, co nakonec možná chovatelství vymýtí. Civilizační pokrok je v tomhle smyslu jednoznačný: vědecké poznání nám pravidelně přináší nové zprávy, že zvířecí mozky jsou složitější a úctyhodnější, než jsme si do té doby mysleli. Roste počet vegetariánů a veganů, cirkusům zvoní hrana a zoologické zahrady musí stále víc přesvědčovat veřejnost o své roli a smyslu.
Je tak pouze otázkou času, kdy si i milující chovatelé položí otázku: Dělám vlastně správnou věc? Jakkoliv drahou péči a pozornost svým zvířatům věnují, pořád platí, že s nimi nevyhnutelně zacházejí jako s vlastnictvím. Rozhodují, co a kdy budou jíst, co budou dělat, kde budou žít - a jestli je náhodou nenecháme vykleštit.
Spolu s přijetím faktu, že zvířata jsou svobodné a vědomé bytosti, kterým můžeme jen obtížně porozumět, a blíží se tedy v našem vnímání čím dál víc lidem, je to neslučitelné. Mít jako domácího mazla člověka, který „jen“ nekomunikuje dost srozumitelně, by bylo dost podivné. A dnes banální otázka “Váš kocour je s vámi šťastný? A on vám to řekl?” tak náhle dostává úplně nový a podstatnější význam.
Jak Guardian uzavírá, chovatelství není věčné. Je to koneckonců jen móda, nijak zvlášť stará. A módy přicházejí - a odcházejí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
