Nobelovu cenu míru dostal tento pátek kolumbijský prezident Juan Manuel Santos. Je to tedy Nobelova cenu míru za dohodu, kterou lidé nechtějí - jak ukázalo kolumbijské referendum, jež podmínky míru (byť jen velmi těsně) odmítlo, takže čtyřleté vyjednávání tak zdánlivě přišlo vniveč.
Tímhle “zdánlivě” se také výbor, který cenu uděluje, hájí. A má před čím. Někteří to považují za chybu a směšný omyl. Někteří jsou konsternováni. Někteří Kolumbijci jsou naštvaní, protože vedlejším produktem referendového “ne” bylo podle nich to, že jimi neoblíbený prezident se ceny nedočká. A pak jsou tu i hlasy, že volba je urážkou kolumbijského lidu a tamní demokracie.
Proč jste raději cenu nedali Bílým helmám z Aleppa, které denně vytahují lidi z trosek po náletech ruského a Asadova letectva, ptají se všichni jednohlasně. Na druhou otázku výbor vcelku pochopitelně neodpovídá. Ale své rozhodnutí brání. Jistě, Santos s rebely vyjednal dohodu, ale byla to dohoda mírová. Lidé odmítli podmínky, za nichž má být podepsaná. Rozhodně však neodmítli mír samotný, k němuž má teď země nejblíž za posledních padesát let, po které občanská válka v zemi trvá.
Oceněný Santos před hlasováním zčásti sebevědomě, zčásti neprozřetelně a zčásti takticky prohlašoval, že nemá náhradní plán k uzavřené dohodě. Což byla dost možná pravda. Ale cenu vyjednávání stvrzuje to, že obě strany se teď sice drbou na hlavě, ovšem také se dušují, že se nechystají vrátit zpátky k válčení; aspoň tedy zatím.
A i když to nobelovský výbor nikdy neřekne, svou volbou vyjadřuje i úctu lidem, kteří jsou konfliktem zasažení. Ve válečných oblastech vláda, rebelové a jejich dohoda referendum s převahou vyhráli. Na stranu “ne” jej převážily hlasy voličů z mírových území.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
