Když to není hudba, proč by si to lidé kupovali?

Když chtěl člověk poslouchat zvuky přírody, musel logicky vyrazit ven. Tedy až do příchodu Irva Treibela, muže, který koncem šedesátých let učinil z šumění moře, zvuku deště a bouřky či cvrkotu cvrčků něco, co si celá jedna městským životem stresovaná generace začne pouštět na svém stereu. Výpravný profil tohoto tvrdohlavého inovátora napsal Mike Powell pro server Pitchfork pod titulkem How a New Age Hustler Sold the Sound of the World.

Na začátku byl jen skromný projekt: vyrazit na Coney Island, natočit tam zvuky vln oceánu, které jeho kamarád použije do svého filmu. Teibel tu strávil s mikrofonem v ruce a magnetofonem na zádech mrazivé zimní odpoledne a příliš si od výsledku nesliboval. Doma si ale při práci se střihem všiml něčeho nečekaného. Za normálních okolností si zvuk ve sluchátkách neustále ztlumoval, poněvadž mu ruchy po čase začaly lézt na nervy, tady však cítil naprostý opak. Čím déle naslouchal šumění oceánu, tím klidněji se cítil.

Teibel tu objevil svou novou vášeň, jež ještě téhož roku vyvrcholila albem Environments 1: Psychologically Ultimate Seashore. Konejšivé zvuky přírody dnes běžně vytvářejí soundtrack pro wellness a pracuje se nimi i během terapií, ale v Treibelově době to byl zcela převratný přístup. Bylo to něco, co člověk mohl slyšet, ale nečekalo se, že to bude poslouchat. Nebyly to zvukové efekty ale ani hudba.

A to byla i hlavní námitka: „Když to není hudba, proč by si to lidé kupovali?“ Treibelova odpověď byla jednoduchá a platí do dnešních dnů. „Stres, poruchy spánku a existenciální tlak moderního života.“