Jak přežil ztracený potápěč 75 hodin ve studeném oceánu, zajímají se vědci

Potápěčský instruktor s dvacetiletou praxí Robert Hewitt před časem zkoumal podmořský svět u pobřeží novozélandského Severního ostrova a před posledním ponořením poslal kolegy s doprovodnou lodí napřed, že doplave ke břehu sám. Když pak znovu vykoukl nad hladinu, byla loď pryč - a on o několik stovek metrů dál od pobřeží, strháván silným proudem na otevřené moře. Trvalo čtyři dny a tři noci, než jej záchranáři našli, a zpráva, že ztracený plavec dokázal tak dlouho přežít v oceánu, vzbudila nadšený úžas.

Teď se výzkumný tým fyziologů z univerzity v Portsmouthu rozhodl na Hewittův výkon podívat zblízka a jejich zpráva o tom, čím během svých osamělých 75 hodin prošel, jak přežil a co se nakonec stalo po jeho záchraně, vyšla v čerstvém vydání časopisu Diving and Hyperbaric Medicine. Odtud ji pak – coby „nahlédnutí do extrémního výkonu, o kterém většina z nás doufá, že jej nikdy nezažije“ - přebral populární server Outsideonline.

To nejtěžší, čemu Hewitt od počátku čelil, byla teplota vody - 16 stupňů Celsia. Podle fyziologických modelů lze ve vodě jen o jeden stupeň studenější přežít v průměru 4,8 až 7,7 hodin. Hewitt vydržel naživu desetkrát déle - a dosmýkaný za tu dobu vlnami o čtyřicet mil dál, než jej kolegové spatřili při rozloučení naposled.

Jak říká zpráva výzkumníků, pobyt ve studené vodě probouzí v lidském těle čtyřstupňovou reakci. První přijde „šok z chladu“, při kterém člověk začne nekontrolovatelně prudce dýchat, zvedne se mu tlak, rozbuší srdce a většinou se v takovém stavu rychle utopí. Hewitta od podobného osudu uchránily dvě věci: půlcentimetrová vrstva neoprenového obleku a zkušenost plynoucí z tisícovky předchozích potápěčských výprav, což šokovou reakci těla nepochybně poněkud oslabilo.

https://www.youtube.com/watch?v=Ub4AmxY3vwY

Po studeném šoku, který odezní za pár minut, přichází další stádium - chladnutí svalstva. Každý 1 stupeň Celsia, o který zchladnou svaly, píše zpráva vědců, jim odebere tři procenta jejich maximální síly. Jinými slovy – můžete ztratit schopnost udržet se nad vodou ještě předtím, než vás nakonec dostane do své moci podchlazení. Hewitt tuto ztrátu schopnosti plavat během svého martyria zažil, několikrát i proto, že na čas ztratil vědomí – ale jeho potápěčský vztlakový kompenzátor mu nedovolil klesnout ke dnu a držel mu hlavu nad vodou.

Třetím stádiem je hloubkové zchladnutí těla, které poškodí fyzické i mentální funkce, a nakonec vede ke ztrátě vědomí a smrti. Jak kolísala teplota Hewittova těla během nedobrovolné plavby, samozřejmě nikdo neví, a teploměr se k němu dostal, až když ležel na záchranné lodi zabalený do deky a srkal horký čaj.

V té chvíli mu bylo naměřeno 35,7 stupňů Celsia - což není výrazně málo. Od podchlazení jej zřejmě uchránily jeho tělesné proporce (183 centimetrů výška a 100 kilogramů váhy), které mu zajistily nadprůměrnou tepelnou izolaci. Zkušený Hewitt se také snažil zaujímat co nejčastěji fetální pozici lidského plodu, která minimalizuje tepelné ztráty a prodlužuje dobu, po níž je člověk schopný přežít ve studené vodě.

Když tohle všechno vydržíte, posledním stádiem pobytu ve studené vodě je záchrana. Jak píší autoři, smrt během této - řeklo by se celkem radostné - fáze je u vodního živlu překvapivě častá. Jednak kvůli prudké změně tlaku při vytažení z vody a za druhé kvůli prudké nervové reakci na sám fakt probíhající záchrany. Hewittovi zachránci to naštěstí dobře věděli, takže kolegu po vytažení neustále drželi ve vodorovné poloze, aby mu mohla do mozku nerušeně proudit krev a – píše zpráva – neustále jej „verbálně posilovali“, aby nevzdával boj o život.

Je toho samozřejmě víc než chlad vody, s čím se musíte vyrovnat, pokud se ocitnete ve stejné situaci jako Robert Hewitt. Třeba žízeň a dehydratace. Tady praktická rada říká, že když první den nepolknete ani doušek, spustí vaše tělo hormonální změny a nastartuje režim přísného šetření a konzervace tekutin; Hewitt pil dešťovou vodu chytanou do neoprenu, ale samozřejmě jí bylo málo a při záchraně byl velmi silně dehydrovaný. Další věcí je, co udělá za delší dobu mořská voda s kůží: ta Hewittova byla neoprenem a solí rozedřená do živého masa a v ranách se už živily celého kolonie virů mořského slizu.

Pak je tu samozřejmě psychologická zátěž. Třetí den na moři Hewitt přemýšlel o sebevraždě - a nerozhodně se o ni i tak trochu pokoušel, ale nakonec se dokázal vzchopit a bojovat dál. A v tomhle taky -  píše Outsideonline - může být poselství celého Hewittova martyria. Až se prostě někdy octnete tam venku v problémech, vzpomeňte si, jak Rob Hewitt navzdory všem fyziologickým modelům vydržel 75 hodin sám ve studeném oceánu - a nevzdávejte to.