Já přece nejsem černoch. K Brazílii patří nejen Neymarovy falešné slzy

Brazílie postoupila, Neymar hrál báječně a báječně taky simuloval, což už k jeho vystupování tak nějak patří: brazilská nátura nefrčí na “mužném” fairplay, její centrální pojem je obsažen v nepřeložitelném výrazu jeitinho, což v podstatě znamená schopnost dosáhnout svého navzdory pravidlům a společenským konvencím. V češtině se tomu blíží výraz “vydrbat s něčím”, ale pro Brazilce je to skutečný národní fenomén a vzorec chování, jehož rozsah může sahat od hravé finty, jak předběhnout ve frontě na poště, přes sňatkové podvody až po korupci nejhrubšího zrna.

Emocionální vydírání sudího do této škály rozhodně patří, takže až budete příště sledovat Neymara či jiného brazilského milionáře, jak roní slzy bolesti po drsném zakopnutí o tkaničku soupeře, vězte, že vidíte integrální součást brazilského fotbalového umu, jež k hráčům patří stejně jako legendární kličky. Zálibu v technických finesách ostatně někteří Brazilci sami vysvětlují právě coby jakési metaforické vyjádření brazilské duše a jejího jeitinho.

Fotbalové kličky Brazilců mají ovšem i jinou, ještě méně lichotivou interpretaci. Fotbal dovezli do Brazílie bohatí synkové z tamní bílé elity, kteří odcházeli studovat do Anglie. (Importovaný a rychle zamilovaný futebol se mimochodem v brazilské portugalštině pro Evropana dost nečekaně vyslovuje “fučibol”). Hra se stala snobskou záležitostí společenských klubů brazilské elity evropského původu a brazilská liga se právě proto velmi dlouho bránila profesionalizaci: dokud se hrálo zadarmo a ve volném čase, byli z praktických důvodů vyloučeni černoši a další méně majetní obyvatelé tropické země, kteří si místo čutání museli vydělávat prací. Teprve profesionalizace vpustila do vrcholového fotbalu barevné Brazilce a zlé jazyky dnes říkají, že záliba v kličkování má hodně společného i s původní snahou bílých hráčů omezit fyzický kontakt s nimi na minimum.

https://www.youtube.com/watch?v=MLq63dmm_cI

Přítomnosti či absenci rasismu při pohledu na dnešní pestrobarevný brazilský reprezentační výběr řeší také The New York Times v pondělním komentáři s titulkem Je Neymar černoch? Brazílie včetně její reprezentace totiž na první pohled skutečně vypadá jako země, která nechala rasismus dávno za sebou. V různých částech země se to liší, ale obecně platí, že brazilská ulice i školní učebna nebo pláž mohou většinou bez velkých úprav sloužit jako reklama oděvní firmy Benetton. Data dojem potvrzují, 47 % Brazilců vnímá sebe samé jako míšence, dalších 8 % se považuje za černochy. Třetina brazilských manželství překračuje rasové hranice.

Idyla však končí dost blízko pod povrchem. Když se rasové rozvrstvení promítne proti majetkovému, je zle: nejbohatších 10 procent Brazilců tvoří z 80 procent běloši. Dolních desetinu naopak tvoří ze tří čtvrtin černoši a různé typy míšenců. “Na rozdíl od fotbalové reprezentace jsou horní vrstvy většiny prestižních povolání tvořeny bělochy - ať se jedná o lékaře, podnikatele, politiky, lidi v médiích či v zábavním průmyslu,” píše deník. Autor menu z vlastní zkušenosti dodává, že naprosto typickým obrázkem brazilské střední třídy je bílá rodina, které posluhuje barevná služka. Opačná konstelace možná také existuje, za léta strávená zemi na ni ovšem zatím nenarazil.

Sami Brazilci však podezření z ekonomického rasismu striktně odmítli. Ostatně rasismus je v zemi velké tabu. Oficiálně neexistuje, v Brazílii například nikdy nebyla - na rozdíl od USA - smíšená manželství postavená mimo zákon. Poté, co země zrušila v roce 1888 otroctví jako úplně poslední ze všech států na americkém kontinentu, financovala vláda program masové migrace bílých přistěhovalců z Evropy s neskrývaným cílem - “vybělit” brazilskou populaci. Černoši se měli “rozpustit” v bílé většině, což se sice, jak statistiky ukazují, v praxi úplně nepovedlo, ale v myslích lidí ale vlastně ano.

Příkladem tu může být zmíněný Neymar. Jako potomek černého otce a bílé matky si donedávna příkladně odbarvoval a chemicky si rovnal lokny své kudrnaté kštice - a na otázku, zda zažívá projevy rasismu, překvapenému národu v roce 2010 sdělil, že nikoliv, protože “já přece nejsem černoch, chápete?” Pro férovost dodejme, že geniálnímu útočníkovi bylo tehdy teprve osmnáct a že není úplně jasné, jak to myslel: mohl chtít jen říct, že není díky mámě dost černý na to, aby to kvůli svému původu schytal.

Brazílie je dnes zemí, kde se o rasismu příliš nemluví, ale být černochem není žádná výhra - ani v očích samotných černochů. Společenské pošeptávání středostavovských paniček na téma, kdo pomocí kosmetických kliček předstírá větší genetickou bělobu, než má od přírody právo, je běžnou součástí života. Mezi bělochy je všeobecně nenáviděná pozitivní diskriminace ve školství a státní správě zavedená levicovými vládami, mezi barevnými zase zuří boj o to, kdo ji zneužije a bude se na chvíli vydávat za barevnějšího, než by měl; viz první odstavec, pojem jeitinho. Barevní na sebe kvůli tomu donášejí, ze škol se vylučuje a o míru barevnosti se vedou soudní spory. A protože debata o rasové nesnášenlivosti je společensky tabuizovaná, existuje k ní někdy až šokující slepota - jak vloni popsala stálá dopisovatelka Respektu zde.

Sami Brazilci často tvrdí, že pláž je jediné místo, kde jsou si všichni rovni, a vášeň pro fučibol pak jediná věc, kterou mají skutečně společnou. Jisté je, že zrovna letos čutají moc pěkně, jen divák musí chápat, že Neymarovy prolhané slzy jsou v jejich logice přirozenou součástí celé pestrobarevné show.