Ať si proticizinečtí Sasové založí svou vlastní zemi

Angela Merkelová pocítila nenávist. Navštívila ve středu saské městečko Heidenau, kde o víkendu pravicoví extremisté bok po boku s některými místními obyvateli demonstrovali před ubytovnou se šesti sty uprchlíky, ohrožovali je a napadali některé policisty. Kancléřku uvítalo bučení naštvaného davu a skandování „Zrádkyně národa!“. Ona pak v projevu poděkovala těm, kdo podobnou nenávist musí snášet dennodenně přímo na místě, tedy starostovi a pomocníkům v azylovém domě: „Nemůžeme být tolerantní k lidem, kteří nechtějí pomáhat. A čím více lidí pomáhat bude, tím budeme silnější,“ řekla kancléřka.

Do Německa letos podle nových odhadů přijede 800 tisíc žadatelů o azyl a s jejich nárůstem přibývá počet útoků proti cizincům. Zvláště často k nim dochází právě v Sasku, kde žije jen dvacetina Německa, ale došlo tu k pětině z dvou set letošních útoků na ubytovny pro uprchlíky. Převahu proticizineckých nálad v bývalém východním Německu ilustrují tyto grafy; rozdíl by byl ještě výraznější, kdyby se počet útoků na uprchlíky a jejich ubytovny měřil v přepočtu na počet obyvatel dané spolkové země.

Týdeník Die Zeit již v minulém čísle k proticizineckým náladám v Sasku zveřejnil komentář, jehož autor provokativně navrhl Säxit, tedy odchod Saska ze spolkové republiky. I Pegida, populistické antiislámské hnutí, je prakticky pouze saským fenoménem. Nikde jinde v Německu nezískalo výraznější podporu - ačkoli v Sasku prakticky žádní muslimové nežijí. “Sasko je už několik měsíců nejméně sympatickou částí Německa,” píše Stefan Schirmer: “Dlouhodobě vykazuje menší souhlas s principy demokracie a tolerance než zbytek Německa.”

Schirmer připomíná, že by přitom Sasko nebylo tak hezké a hospodářsky vcelku úspěšné, kdyby po sjednocení Německa nedostalo miliardy eur pomoci od zbytku Německa. I dnes přes padesát procent jeho rozpočtu pochází ze solidární pomoci západních spolkových zemí. Komentář končí následovně: “Když zapojení se do sjednoceného Německa vyústilo v aroganci, a když mnozí slušní Sasové nedokážou konfrontovat ty bezcitné ve svých řadách, ať si Sasové založí svou vlastní zemi. Vážně.”

Většina Němců je nadále uprchlíkům nakloněna velmi vstřícně, jak píše například švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung. Podle nového průzkumu 75 procent respondentů žádá lepší zacházení se žadateli o azyl a celkově dále stoupá počet dobrovolníků, kteří chtějí s integrací nově příchozích pomáhat.

I v tomto trendu vyčnívá křesťansko-demokratický starosta hesenského Goslaru, který do svého města chce více a více uprchlíků a nahlas to říká. Počet obyvatel padesátitisícového města klesá, protože zmizely subvence, které dříve pomáhaly odlehlým západoněmeckým regionům při hranicích s východním Německem. Ve městě je proto spousta prázdných bytů a domů a 39letý právník je chce zaplnit a zachránit před demolicí s pomocí běženců. Více v článku britského Guardianu.

Zajímavá zpráva přišla ze Švédska: ve volebních průzkumech se poprvé do čela dostali radikální Švédští demokraté, strana vzešlá z neonacistického hnutí.  Je to odmítavá reakce voličů na velmi vstřícný azylový systém a švédskou otevřenost. Někteří odborníci zpochybňují relevanci agentury, které radikální straně přisoudila 25 procent podpory - její nárůst obliby však vykazují i jiné průzkumy.  “Je tu příliš imigrace a příliš mnoho žebráků z východní Evropy. Lidé si začínají uvědomovat, že to je pro Švédsko vážný problém,” prohlašuje šéf strany - více v britském Telegraphu.

Nyní jedinečná sonda do největšího uprchlického tábora na světě. Jmenuje se Dadaab, leží v Keni a žijí v něm běženci ze Somálska. Půl milionu běženců ze Somálska! Dadaab vznikl počátkem 90. let a vyrůstá tam už třetí generace - tedy děti rodičů, kteří se sami v první polovině 90. let v táboře narodili. Mezinárodní tým novinářů představil projekt, který se snaží život v táboře přiblížit světu. Najdete ho na odkazu, kde můžete strávit hodiny poznáváním místa, o kterém by se ve světě mělo vědět mnohem víc.

Krátká osobní historka: autor těchto řádků se o víkendu viděl s kosovským kamarádem, který byl koncem 90. let uprchlíkem. Byl tehdy v pubertě a rodiči utekl do Makedonie, která je pár dní nechtěla vpustit na své území podobně jako teď Syřany;     žili ve stanovém táboře a z něj byli přesídleni do Stuttgartu. Kamarád se po válce vrátil do Prištiny, je tam úspěšným novinářem, nyní s manželkou cestuje střední Evropou a obrazy Syřanů proudících do Evropy jsou pro něj nepříjemným deja-vu. Vyprávěl ale také o tom, jak dnes převaděči dokázali mezi Kosovany rozšířit mýtus, že je v Německu čeká jistý azyl a byt. Říká se to v Prištině v hospodách, píše na sociálních sítích.

Podobné to bude v jiných balkánských zemích a výsledkem je, že například v Německu nejvíce žadatelů o azyl hned po Syřanech pochází právě z Kosova - následují je Albánci, Srbové, obyvatelé Bosny a Makedonci. V 99 procentech případů německé úřady jejich žádosti zamítnou a po několika měsících je pošlou letadlem zpět domů. Německo nyní vymýšlí, jak tento problém řešit - ekonomičtí migranti z Balkánu zabírají místo v ubytovnách skutečným uprchlíkům ze Sýrie a z Eritreje nebo komplikovaným případům, kterými jsou běženci z Afghánistánu či Iráku. Ministr vnitra Thomas de Maiziere například navrhuje snížit kapesné, které žadatelé o azyl během čekání na ortel dostávají.

Ve Vídni - Rakousko tu potvrzuje roli evropského mostu na Balkán - se dnes koná konference států EU a západního Balkánu, kde se toto téma bude řešit. A také se bude vymýšlet pomoc pro balkánské státy, přes něž migranti jdou dále do Evropy. Více ve zprávě na Zeit Online.

A nyní zajímavý průzkum o muslimech v Evropě. V české debatě často padá argument, že muslimští imigranti rozkládají západoevropské státy. Lidé tam s nimi prý mají tak mizerné zkušenosti, že by bylo pošetilé je opakovat i u nás. Problémy s ghetty v některých velkých městech nebo v dříve průmyslových oblastech jsou nepopiratelné, ale obyvatelé západní Evropy ale mají i další zkušenosti se svými muslimy: ty pozitivní.

Dokladem je například průzkum agentury Pew, který měřil názory obyvatel několika evropských zemí na své menšiny. Zjistil, že nejvíce pozitivní postoj vůči muslimům mají z měřené šestice států Francouzi, Britové a Němci - tedy země s jejich největším počtem. Nejméně mají muslimy rádi Poláci, kteří je také nejméně často potkávají. Pozoruhodné je, že pozitivní vztah k muslimské menšině podle průzkumu v Británii a zvláště v Německu dokonce stoupá, navzdory hrůzným zprávám z Blízkého východu. Podle výsledků průzkumu se zdá, že zkrátka není nad osobní zkušenost s muslimem, který bydlí ve vašem sousedství.

V minulém čtvrtečním menu byl odkaz na článek o mobilních telefonech, které uprchlíci mají na své cestě - a které tolik Evropanů silně iritují. Zajímavý text na toto téma vyšel v rakouském deníku Der Standard. “Výrobci telefonů čelili problému: drahé přístroje byly pro obyvatele (Blízkého východu a Afriky, pozn. TL) příliš drahé. Proto začaly firmy jako Samsung, HTC nebo LG na trh dodávat modifikované přístroje. Vyrábí chytré telefony, které jsou nerozeznatelné od těch západních nejlepších modelů. Ale pod povrchem mají menší výkon nebo horší foťák. Uspořené náklady na produkci těchto modelů se projeví v nižších cenách, stroje se dokonale prodávají - mimochodem i v Číně nebo v Brazílii. Výsledkem je, že bylo v roce 2009 v Sýrii v provozu 11,7 milionů mobilů při počtu obyvatel kolem 20 milionů (polovina z nich je nyní na útěku).  Jinou strategii volí Apple: nabízí americkým zákazníkům slevu, pokud při koupi nového přístroje odevzdají svůj starý. Použité mobily pak opraví, smažou data - a převezou na Blízký východ.”

P.S. Otcem zakladatele Applu Steve Jobse byl Abdulfattah Jandali, který v 50. letech před útlakem prchnul ze Sýrie do USA. Na univerzitě se pak seznámil s Jobsovou matkou.

Video: A jako video odkaz na dokumentární film Moc a bezmoc, který tento týden běžel na německé stanici ARD. Sleduje příběh Wolfganga Schäubleho, tvrdohlavého ministra financí, který se ale vždy nakonec loajálně podřídí kancléřce, jež v pravomocích stojí nad ním. Kamera ho sledovala v minulých měsících během maratonu jednání o osudu Řecka a eura.

Kulturní tip:  Ceasar musí zemřít.  ČT art 27.8.2015  20:25. V římské věznici Rebibbia předstupuje před publikum skupina vězňů, aby zde odehrála klasickou tragédii Williama Shakespeara Julius Caesar. Aplaus publika zní jako otevírání brány, ale tito herci se po stažení opony musí vrátit do svých cel odpykat své mimořádné tresty. Bratři Tavianiové, matadoři světové kinematografie (Padrepadrone,Nocsvatého Vavřince), strávili šest měsíců v jedné z nejtvrdších italských věznic, aby zaznamenali, jak se několik mužů pokouší proniknout do zdánlivě vzdálených rolí a skrze ně alespoň částečně překročit stín věznice.