Vyobcovaná obec aneb Dějiny se opakují

Důvody, z nichž povstala Obec spisovatelů, byly nutné a historicky zcela oprávněné. Stalo se tak v prosinci 1989, ještě na vlně „listopadového uragánu“, přičemž šlo o potřebu vrátit spisovatelské profesi její místo a důstojnost. 

Oficiální spisovatelstvo české poúnorové až předlistopadové se mohlo sdružovat jen v organizaci ideové, nikoli stavovské. Šlo o organizaci, která byla jednou z tzv. převodních pák stranické politiky, organizaci s předepsaným ideovým programem. Ne že by tato organizace neměla za dobu své existence hvězdné hodiny. Byl jí II. sjezd v roce 1956 s legendárním projevem Jaroslava Seiferta, v němž se zastal vězněných spisovatelů; byl to IV. sjezd s revoltujícími spisovateli (Ludvíkem Vaculíkem, Pavlem Kohoutem, Milanem Kunderou), kteří se domáhali větších svobod a otevřenosti.

Byly vzmachy, byly, ale sa minély. V roce 1989 bylo jasné, že jít nelze cestou obrody této struktury, k níž se vydalo na konci 80. Let nové vedení s Michalem Černíkem. Je potřeba založit strukturu zcela novou. Ta původní se nicméně přetransformovala do Unie českých spisovatelů, což je takový klub uražených a ponížených… A ještě tak trochu – poláčkovsky řečeno – nás kluků, co spolu mluvíme. Dnešním předsedou je Karel Sýs, napřed trošku rimbaudovský rošťák, pak slavitel dámských zadečků a posléze, když přišel o prebendy, arcizapškloun. Ale buďme tolerantní: určitě není jediný, kdo své osobní frustrace vydává za stav světa.

Nová Obec spisovatelů se rozjela energicky, ovšem s přibývajícími léty jí elánu ubývalo; a taky chuti - zejména mladších autorů - do této organizace vstupovat. Pokus, aby na počátku 21. století vedení převzali mladší kolem Lubora Kasala, se nepovedl; struktura se nájezdníkům dokázala ubránit a spokojeně si dřímala dál. Vydávala si věstník, připomínala kulatá výročí svých členů, tu a tam zorganizovala nějaké sympozium či čtení, ale nic moc víc. A její sexappeal pro mladé a mladší autory byl téměř nulový.

V roce 2011 stanul v čele Obce spisovatelů Tomáš Magnusek, scenárista a režisér (mj. seriál Bastardi), člověk sice mladý, ale… jak to říct? Nevzbuzující přílišnou důvěru, zejména v to, že je možno tuto strukturu nějak oživit. Zákonitě se tu objevila skupina spisovatelů, kteří se chtějí organizovat, jinak a po svém. I stalo se, a to 22. listopadu 2014. Do svého čela si zatímně zvolili Jana Němce, člověka energického a nebojácného. Z dalších jmen je tu Petra Hůlová, Kateřina Tučková, Adam Borzič, Emil Hakl či Václav Kahuda.

Ironie dějin způsobila, že Asociace spisovatelů, jak si provizorně říkají, se ocitá v roli Obce v roce 1989. A Obec zase obsazuje smutnou roli bývalého Svazu spisovatelů. Tu i onde se zjišťuje, že je potřeba založit něco nového, tedy že na zděděném půdorysu se pokračovat nedá. Čili nové struktury proti starým strukturám, díl 1 (1989), díl 2 (2014).

Z toho, co víme, chce Asociace ustavit fond obdobný kinematografickému (1 % z každé prodané knihy bez DPH) a dále literární dům. Podle designovaného předsedy neexistence domu „u nás nese svůj díl viny například i na nízkém počtu přeložených děl z češtiny do jiných jazyků“.

Ale není spíše na vině česká literatura sama? Třeba tím, že v ní prostě nejsou texty, které by stálo za to přeložit? Překladatelé nejsou tak hloupí, aby nepoznali, co je hodno překladu… a zbytek se stejně domlouvá „po haluzi“ i bez literaturhauzu. Daleko více by se pro věc české literatury udělalo, kdyby si stát vzal na starost finanční spoluodpovědnost za bohemistická místa v zahraničí.

Není také moc jasné, jaký smysl mají zvolání typu, zda spisovatelům připadá dostatečný honorář 8 procent z výtisku, kteroužto otázku řečnicky nadnesla Petra Hůlová. Že je to jako málo? Nebo že se to má úředně stanovit? Pokud ano, co na to na nakladatelé?

Zatím to působí jako směs vzdušného idealismu (je třeba dělat něco pro věc literatury) a přízemního pragmatismu (ten, kdo píše, by měl mít garantovány hmotné výhody). Do velkých slov o roli literatury ve společnosti se tu halí zájmy procentově-prebendní. Nicméně vyčkejme… a mezitím bychom mohli třeba uvažovat o založení Asociace čtenářů.

Autor je literární teoretik, historik a kritik