Lady Diana a užitečnost kýče

Životopisných snímků o princezně Dianě už vzniklo několik, všechny televizní výroby a zaměřené na nešťastné manželství s princem Charlesem. Nový kinofilm s oscarovou herečkou Naomi Wattsovou v hlavní roli, jenž sleduje pouze poslední dva roky života této svého času nejslavnější ženy světa, se zdá být mnohem ambicióznější.

Nechce být pouhou výplní televizního programu, u které se publikum nemusí soustředit na herecké výkony a režijní pojetí. Naopak se chce spíše zařadit po bok podobných děl, jako jsou Královna (2006), Králova řeč (2010) nebo Železná lady (2011), kde oceňujeme výkon a kompletní přeměnu hlavních představitelů a osudy slavných osobností nám jsou nasvíceny v novém světle.

Hlad po tom nahlížet do zákulisí paláců vychází z dlouhodobé tradice britského (bulvárního) tisku, kdy jsou čtenářům najednou plněny dvě věci: jednak odhalování lidské nedokonalosti příslušníků vládnoucí dynastie a zároveň upevňování víry v její majestát.

Zvláštní výjimku tvoří Železná lady - a to nejenom tím, že Margaret Thatcherová se nenarodila jako aristokratka, ale i proto, že snímek nabízel spíše zpochybňující optiku na její politickou dráhu. Nesnažil se jí odlepit masku, ale naopak ukazoval, jak si Thatcherová svou masku sama vytvořila (s trochou nadsázky se onen proces příliš neliší od toho, jak si milionář Tony Stark vytvořil masku a bojový kostým Iron Mana).

Co bychom získali

Z řady výše uvedených titulů, které mají automaticky zaručenou nominaci na Oscara za hlavní roli (a všichni nominovaní také sošku získali), se však Diana přece jen něčím vymyká. Ne snad tím, že by výkon Naomi Wattsové byl slabý, byť od ní nevyžadoval tak náročnou změnu vzhledu, přízvuku nebo řečového handicapu.

Wattsová nevypadá přesně jako Diana, ale těží z příběhu, který není tak známý – před miliardářem Dodi Fayedem, s nímž zahynula při autonehodě v Paříži, totiž měla mnohem delší milostný poměr s pákistánským lékařem Hasnatem Khanem. Čili hereččina odlišnost podporuje hlavní lákadlo: vidět utajenou love story, v níž se Diana chová ještě civilněji, než jsme na ni byli zvyklí.

Výjimečnost filmu Diana tkví v tom, že mu nejde už pouze o vytvoření dojmu ušlechtilosti (kdy jsou ústřední postavy nadlidsky povýšeny tím, že překonají své osobní nedostatky a city), ale že se pohybuje na úrovni přiznaného kýče.

Toto není znechucené kritické konstatování. Nepřeháníme, když řekneme, že celá princezna Diana je kýč. Nikdy nemůžeme říct, jaká byla reálná Diana Spencerová, vždy se vztahujeme pouze k mediálnímu obrazu Lady Di - a ten má jednoznačně kýčovitou povahu, kterou stojí za to rozebrat. I nynější film, jenž o sobě na plakátech tvrdí, že obrazuje „skutečnou Dianu jako obyčejnou ženu“, samozřejmě pouze vrství a násobí kýčovitý obraz ženy, jež se stala princeznou, toužila po lásce, která se jí nedostávala, a nakonec rozdávala charitativní a humanitární lásku celému světu a stala se „královnou srdcí“.

Snímek nemá sebemenší šanci vyhnout se tomu zachycovat Dianu, jak navštěvuje nemocnice se zmrzačenými dětmi, jak kráčí v Angole polem s nášlapnými minami, objímá matku zabitého bosenského vojáka a tak dále.

Nezbývá než znovu položit otázku z nedávného článku o sci-fi Elysium: Jak si asi tak přestavujete, že by podle dotyčného námětu měl vypadat dobrý, věrohodný a nekýčovitý film? Jakou míru odstupu lze vůči Dianě zaujmout, aby stále bylo jasné, čím tolik fascinovala davy? Pokud by se důsledně uplatnil chladný pozorovatelský přístup, kdy jen sledujeme mechanismy vytváření mediální slávy a nemohli bychom se vžít do pozice lidí, kteří na Dianu hledí s obdivem, jako když božstvo sestoupí z nebes, co bychom pak ve výsledku získali za dílo?

Téma Diana si kýčovitý přístup automaticky vynucuje. Jen ve chvílích, kdy se cítíme být - jak zní část jedné z definic kýče - „dojati spolu s celým lidstvem“ nad tím, jak je krásné, že i aristokraté s velkou mocí trpí tak jako my citovými zmatky a zároveň nám jejich příběhy mohou dodávat víru a naději v lepší svět, protože jejich symbolické kroky mají postupné reálné důsledky, teprve v těchto chvílích tohoto pomíjivého dojetí chápeme historickou Dianinu úlohu. Kdyby se Diana neprošla po vyčištěném minovém poli (kdy jí vlastně nic nehrozilo), nespustila by se aktivity vedoucí k omezení výroby nášlapných min – tady ani sebevětší zastánce volného trhu nemůže tvrdit, že jde o špatné omezení.

Politizace soukromí

Stojíme tím samozřejmě i před dilematem, jestli máme zůstat cyničtí, nebo podlehnout. Kýč rozhodně je „estetické zlo“, protože nás nutí vidět krásu jen ve snadných, líbivých, povrchních, vlezlých a často falešných věcech, ale je rozhodně na diskusi, zda je zároveň vždy „etickým zlem“. Klasickým příkladem bývají téměř všechny charitativní kampaně, které na nás apelují kýčovitými slogany a obrazy – ať je hodnotíme jako sebevíc nevkusné, nelze popřít, že nakonec někomu reálně pomáhají.

Dianina kýčovitá gesta, z nichž jen část měla vypočítavý charakter, se neomezovala na sféru politiky; její výjimečnost tkvěla v tom, že spojovala veřejnou sféru politiky se soukromým životem a činila tak bezděky politiku i ze soukromí. Tento progresivní trend „coming-outu“ přitom umožňuje nalézt identitu a důstojnost nejen homosexuálům, ale i týraným ženám či lidem, kteří trpí různými komplexy, jež je nutí až k sebepoškozování.

Dokud nějaká veřejná osoba, od níž média chtějí slyšet cokoli, nepromluví o své odlišné orientaci, znásilnění či mentální anorexii a bulimii, trpí kvůli tomuto tabu mnoho obyčejných lidí, jejichž hlas není slyšet, protože nikoho nezajímají a nedočkají se pomoci a přijetí.

Nynější celovečerní film o Dianě vlnu politizace soukromí podporuje, a to fascinujícím způsobem v souladu s pravidly melodramatického žánru. Jestli se často říká, že Dianin život byl svého druhu pohádka, která skončila špatně, pak její dvouleté finále, těsně před tragickou nehodou, patří bez nadsázky k těm nejneuvěřitelnějším love story, jaké se v dějinách lidstva kdy odehrály.

Skromně žijící pákistánský kardiochirurg Hasnat Kahn (tedy „ten, jenž napravuje zlomená srdce“) znamenal pro Dianu překročení několika hranic – společenské třídy, rasy, kultury i náboženského vyznání. Kdybyste si chtěli vymyslet příklad s mnohonásobnějšími protiklady, jež láska zvládne překonat, budete mít těžkou práci a vždy vás obviní, že si vymýšlíte. Podle dostupných údajů se ale tento příběh skutečně stal. Málokdo ho mimo Británii zná a film nyní po patnácti letech o Dianiny smrti tuto ikonickou osobu 80. a 90. let křísí do podoby hrdinky dokonalého melodramatu.

Těžko říct, zda filmaři byli z tohoto příběhu skutečně šťastní, protože působí nevěrohodně, byť je solidně doložen. Podstatné je, že Dianina milostná volba (která nebyla volbou racionální) má opět politické důsledky – posiluje (minimálně v modelových) divácích a divačkách přesvědčení, že bychom se měli otevřít multikulturalismu a přestat se hodnotit podle třídní příslušnosti. To, co zničilo vztah Diany a Hasnata, byla totiž obava z reakce médií a veřejnosti. Čím více pozitivních příkladů máme, tím více stoupá oboustranná tolerance.

To, co ve fikci může působit jako kýč, může mít v reálu pozitivní efekt. Rozhodně lepší než strašení a udržování se v izolaci. Námitka, že ne každý muslim bude takový vzdělaný gentleman jako Hasnat, nic nemění, protože globalizační proces, kdy se různé kultury dostávají stále blíže k sobě, může mít v zásadě jen dvě řešení. Buď postupné prolínání (kdy blízkost bude naprosto vzájemná), nebo vznik ghett (kdy se blízkost zastaví o vztyčené zdi a závory). Příběh Diany a Hasnata umožňuje rozpouštět oboustrannou nedůvěru.

Zbavit se viny

Problém filmu se tak nakonec ukrývá zcela někde jinde než v kýčovitém příběhu „zakázané lásky“ nebo knižních dialozích. Ostatně, proč by Hasnat, který se naučil angličtinu z knih, neměl mluvit knižně a necitovat dávné básníky a proč by to Dianu nemělo okouzlit? Není těžké přistoupit na to, že realita tu v něčem splývá s populárním žánrem. Naše kritičnost je bezzubá, pokud se projevuje jen v odporu vůči samotnému melodramatu, které v tomto snímku má jasně zakotvené opodstatnění.

Kritičnost se může týkat až toho, jak film reflektuje naši diváckou pozici, respektive toho, že to nedělá a my si svou pozici nemáme uvědomovat. Teprve v tom, že se při sledování zbavujeme podílu vlastní viny, leží chyba snímku - a tato chyba je fundamentální a nezměnitelná. Teprve na základě ní máme právo snímek odmítnout, ať už na něj jdeme, či ne (vlastně to může být jasným důvodem k rozhodnutí, proč na něj nejít).

Film v mnoha scénách líčí hon bulváru na Dianu, jako by byla „lovnou zvěří“. Jenomže, my sami se přece díváme proto, že Dianu známe z médií. Právě naše fascinace jejím životem a naše touha vidět do jejího soukromí dává bulváru podnět k tomu, aby z dotyčné udělaly svou kořist. Jsme znechuceni prací paparazziů, kteří nebohou princeznu uštvali k smrti, ale právě náš zájem o Dianu existenci paparazziů ospravedlňuje. Ačkoli jsme jimi znechuceni, hltáme výsledky jejich činnosti. V tomto bodě film od počátku eticky selhává. Jeho selhání ani tady není estetické, jak tvrdí mnozí recenzenti.

Kdokoli použije v souvislosti s filmy o Dianě slovo „telenovela“ coby něčeho esteticky podřadného, vůbec nerozlišuje různé žánry. Příběh tu nemá šťastný konec, děj není záměrně natahován, k jeho pochopení nelze jen poslouchat dialogy (a např. zároveň žehlit prádlo), ale velkou roli hraje obrazová složka, která často zdůrazňuje samotu postav (v telenovelách neexistující) nebo kontrast velkých prázdných neosobních prostorů a těsných intimních prostorů, a také onu jinakost kultur (telenovely naopak nabízejí iluzi, že rozdíly neexistují).

Film o Dianě zůstává rovněž filmovým dílem (a nestane se telenovelou) proto, že v sobě obsahuje zásadní nedořečenost. Nijak nevysvětluje příčiny Dianina úmrtí a nenabízí žádnou zákulisní konspirační teorii. Dianina motivace v závěru je zcela mlhavá a potvrzuje jen dosavadní přesvědčení, že neuměla plánovat a vytvářet nějakou strategii. Vidíme sice jakousi spolupráci s bulvárem, nadbíhání a oznamování, kde se bude vyskytovat a je možné si ji vyfotit, ale vůbec netušíme, jak by to, že se Diana náhle ukazuje s Dodi Al-Fayedem, mělo nějak podnítit Hasnata, aby podnikl další kroky.

Dianina taktika zůstává bez vysvětlení, protože rozjetá hra zůstane násilně přerušena. Nikdy se nedozvíme, co přesně Diana svými gesty okolo Dodiho sledovala (k čemu by bylo rozpoutávání Hasnatovy žárlivosti?) - a nikdy se nedozvíme, jestli poslední telefonát, který by ji mohl zastavit před nasednutím do auta, s nímž pak havarovala, byl od Hasnata.

Polidštění Hitlera

Jistě, kruhově propojený, nezvykle mlčenlivý (dokonce nakrátko zvuku zbavený) a otevřený prolog a epilog nečiní z filmu výjimečné umělecké dílo. Ale staví ho bezpečně jinam, než kde se nachází žánr telenovely založený na tom, že si ve finále všichni všechno vyříkají, padouši padnou na kolena a prosí o odpuštění.

Je téměř normou, že režiséru Olivieru Hirschbiegelovi se v případě Princezny Diany vyčítá, jak hluboko umělecky klesnul od dob, kdy natočil Pád Třetí říše o posledních dnech Adolfa Hitlera. Výchozí naprostý kontrast mezi zpodobněním (a zpochybněním) absolutního zla a zpodobněním (a zdánlivě naivním potvrzením) absolutního dobra vede k mylnému závěru, že Hirschbiegel podlehl zjednodušování historie a s tím i zploštění svého stylu.

Nezbývá než oponovat: mnohem horší a nebezpečnější je pochopitelně film o Hitlerovi, který jej líčí jako zlomeného člověka (což je posun oproti konvencím), než když necháte Dianu kýčem. V případě polidštění Hitlera přesouváte důraz z vykreslení neosobní ideologie na popis jednotlivce, což je v zásadě chybný a zcela neobjevný úkon.

Všichni lidé jsou složití, všichni v sobě mají různé stránky, ale princip nacistické, i jakékoli jiné, fanaticky uplatňované ideologie je v tom, že tuto složitost potlačuje a dělí lidi jen na dobré a zlé, vyvolené a podřadné, hodnotné a postradatelné, a umožňuje bez výčitek likvidovat ty, kteří spadají do druhé kategorie.

Lidem, kteří se na základě určité ideologie podaří být vyvolení, jsou díky tomu nevinní ve všech svých činech namířených vůči těm druhým. Pochopení této neosobnosti a nelidskosti fungování ideologie je jediné, co si o ní můžeme odnést. Zpětné problematizování a zlidšťování jejích vykonavatelů, kteří sami předem odmítli být komplikovaní, je k ničemu a vytváří zavádějící dojem.

Ukázat princeznu Dianu, která žila svůj kýčovitý palácový a večírkový život a sama sebe chápala kýčovitě jako „královnu srdcí“, prostřednictvím filmu, který tuto kýčovitost replikuje a který případně lehce reflektuje, jak se sama cíleně podílela na vytváření svého obrazu v médiích coby „neposlušné členky nudné královské rodiny“, neškodí ničemu a není v ničem zavádějící.

Není to poklesek ani nezvládnutá ambice být v něčem originální. Film o Dianě originální být nechce a jeho cílem je pouze v srdci cílového publika rozechvět stejné city, jaké prožívalo před mnoha lety. Citová identifikace, anebo netečnost, obojí je dobré a není se nad čím pohoršovat.

(function(d, s, id) { var js, fjs = d.getElementsByTagName(s)[0]; if (d.getElementById(id)) return; js = d.createElement(s); js.id = id; js.src = "//connect.facebook.net/cs_CZ/all.js#xfbml=1"; fjs.parentNode.insertBefore(js, fjs); }(document, 'script', 'facebook-jssdk'));Přidat příspěvek by Časopis Respekt.