Slovensko má novou superstar. Nevzešla z populární reality show, ale cílí na stejné publikum. Čtyřiadvacetiletý Jakub Kroner natočil svůj druhý celovečerní film Lóve a je z něho hit, který trhá rekordy návštěvnosti. Už v první půlce prosince překonal hranici sta tisíc diváků, což se na Slovensku z domácích filmů podařilo jen Pokoji v duši (2009), historickým spektáklům Jánošík a Báthory (oba 2008) a v hloubi devadesátých letech ještě populárním snímkům ze série Fontána pre Zuzanu.
Přitom už v době svého debutu Bratislavafilm před dvěma roky se mladý režisér ze slavné herecké dynastie stal průkopníkem autentického zpodobnění reality v současné slovenské kinematografii. A to včetně nepřikrášlené mluvy, kterou lidé na ulici a doma běžně užívají. Byl to první porevoluční slovenský film, kde se náhlé objevení příslušníků zákona neglosuje slovy „do čerta, poliši“, ale mnohem jadrnějšími výrazy. Také v Lóve hovoří postavy tak, jak jim a Kronerovým vrstevníkům jazyk narostl.
Co do příběhu jde o naivní gangsterku, smíchanou s ještě naivnější romancí. Dva mladí huliči a pařmeni Maťo (Michal Nemtuda) a Tomáš (Jakub Gogál) si vydělávají na bezstarostný život krádežemi aut. Trhlinu v jejich přátelství ale vytvoří mladá, krásná a nezkažená studentka ekonomiky a managementu Veronika (Kristína Svarinská), do níž se Maťo zamiluje. Vyústění zápletky s matkou, kterou Veronika v anonymitě velkoměsta hledá, je tak přitažené za vlasy, že to bolí.
Celý film je ale nesen dopředu energií, která jednoho může s celou tou naivitou smířit. Po novinářské projekci jsem kolem sebe slyšel spíš posměšky, recenze jsou zatím maximálně blahosklonné, ale pro mě byl celý film takovým malým prvním letošním guilty pleasure. Je to snímek nesený nějakou zvláštní upřímností a energií. Natočil ho pro teenagery nedávný teenager, který si moc dobře pamatuje, co na jeho o pár let mladší nebo stejně staré diváky platí. Velká pozérská gesta, okázalé „fakování“ jakékoli autority, ale také stejně okázalá a kýčovitá milostná vyznání. Vyznění pomáhá i ruční kamera, která ukazuje Bratislavu v její nepřikrášlené syrovosti, a úspěch u generace 15 – 25 let, která v dnešní době skoro jediná ještě chodí do kina, je zaručen.
Člověka zamrzí, že podobného mladého dravce nemáme u nás. Stejně starý (ročník 1987) a podobně talentovaný je kyjovský rodák Tomáš Řehořek. Debutoval absolventskými Proměnami, ale poté se věnoval filmové rekonstrukci atmosféry sedmdesátých a osmdesátých let, která nezažil (Piko), a naposledy naplňoval tvůrčí vizi o generaci staršího reklamního mága Oty Klempíře ve snímku Czech Made Man. Na autentickou filmovou sondu do toho, jak žijí dnešní dvacátníci třeba na Jižáku si budeme muset asi ještě nějakou dobu počkat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
