Čtyři koruny měsíčně k důchodu. Na tolik minulý týden Ústavní soud vyčíslil odškodnění, které bude dostávat Jaroslav Hutka za to, že ho v roce 1977 estébáci osmačtyřicet hodin drželi v cele kvůli textu jeho písně Havlíčku, Havle. Kdo snad zapomněl, zpívá se v ní o tom, že když Havlíček, respektive Havel fouká pánům do kaše, nejezdí s nimi na koni a místo toho cválá na bleše a řídí se zákony platnými jak nad lidmi, tak nad pány, nemůže se divit, že ho zavřou: „Vždyť je to nerozum, zkusit se s mocným přít/ mohl ses dobře mít, šlo by to zařídit/ a při tvých schopnostech pán by tě zaměstnal/ stačilo pochopit, stranou bys nezůstal.“
Hutka byl z podobného těsta jako hrdinové jeho písničky. Coby zakladatel folkového Šafránu se mohl mít velmi slušně, určitě by zvládl skládat nějaké ty táborákové cajdáky, občas si na nějakém festiválku jemně píchnout do režimu, ale spíš se držet pěkně zpátky, protože jinak by nebyly desky, nebyly by koncerty, nebyla by sláva, nebyla by obživa.
Hutka však místo toho podepsal Chartu, začal se kamarádit s undergroundem a komunisty provokoval tak okatě, že ho zařadili do takzvané akce Asanace – kde šlo o to donutit podobné „živly“ jakýmikoli prostředky k emigraci, klidně s pomocí strkání jehel pod nehty během výslechu. Hutka tlak vydržel do října 1978, kdy odjel do Nizozemska.
Když se po revoluci mohl vrátit, léta marně volal po rehabilitaci. Soudy mu neustále říkaly, že ho policajti zatkli za výtržnictví, takže o perzekuci nešlo. Asi se přitom soudci dívali na tehdejší Hutkovy fotky s vlasy po pás a říkali si Dobře mu tak, syčákovi. Až Ústavnímu soudu teď docvaklo, že co považovali za výtržnictví komunisti, třeba zpívání jedné písničky, nemusíme za výtržnictví považovat taky my.
Jen škoda těch čtyř korun měsíčně. Pouze dokládají nesmyslnou snahu vnímat právo v číslech, tabulkách a paragrafech. Tady jde o vyšší principy, než se skrývají v nějakých drobných.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
