Pohodička lajnička

My starší to špatně snášíme. Máme černé myšlenky, přejídáme se na noc, koukáme se do dvou do rána na katastrofické filmy, pijeme u toho krabičák a pak voláme z okna: Svět je nad propastí! Pod oknem pak s údivem sledujeme mladé, jak se na to připravují. Že prý propast nicoty přejdou po laně. Že prý pohodička, lajnička.

Dělají to systematicky. Nejprve vytáhnou z příslušníků starší generace tisícovku, nebo spíš dvě, což pak starým chybí při nákupu katastrofických dévédé. Mladí to však mezitím utratili za klubko. Na klubku je namotaný pás zpravidla o šířce jeden palec, takže překvapí, že po něm mládež chce chodit. Ale chce a hned taky chodí. Natáhne ho mezi dva stromy nebo někam, vyskočí na něj a jde, dokud nespadne. Občas u toho udělá dřep nebo přemet. Dělají to ve všech parcích, je jich plná Stromovka, ale nejvíc je to baví ve výšce aspoň deset metrů a když jsou dole kameny.

Nás staré tím děsí a také pletou zvláštními slovy. Chození vysoko nad zemí se nazývá hajlajn a používá se na to ráčna a odsedka a dělají se tríčky. Z neznámých slov rozjařená mládež dokáže skládat i celé věty. Zde citát: „Holt to natavení lajny nebylo úplně na rýlu na táhání dvoukila a tak nějak to ruplo zrovna, když jsem na tom seděl.“ Staří tomu nerozumí, cítí se mimo, otevírají urychleně další krabičák a přepadá je úzkost. Co pád do propasti a co až sem vtrhnou Číňani? Mladí jsou však připraveni. První Číňan ve Stromovce uslyší první větu: „Tak to rozlajníme.“