Transferová unie, eroze demokracie apod.

Editorial agentury Bloomberg přišel s velice pozoruhodnou analýzou. Pokouší se totiž odhadnout, kolik by stálo zavedení fiskálních transferů mezi jednotlivými státy na způsob fiskálních transferů v USA.

Příklad USA může zdánlivě děsit. V některých letech například stát Connecticut posílá chudším státům v unii až osm procent svého HDP. Federální transfery vykrývají státům v recesi až 40 procent ztraceného příjmu. Účelem transferů je vyrovnávat příjmové úrovně a brzdit příliš prudké lokální propady. Ať se nám to líbí nebo ne, Evropa potřebuje podobný systém sdílení rizika.

Podle výpočtů agentury by to bylo mnohem levnější, než si Němci myslí. Vezme-li se jako základ „federální“ kompenzace 40 procent propadu, co by se stalo, kdyby dvanáct států, které založily eurozónu, od roku 2001 přispívalo do imaginárního participačního fondu? V době mezi lety 2001 až 2012, tedy v době, která zažila několik recesí, by příspěvky od rychleji rostoucích ekonomik činily pouze 0,64 procenta jejich HDP.

Paradoxně by Německo přispívalo pouze čtyři roky z těch dvanácti a celkově by odevzdalo pouze 0,03 HDP, zatímco Španělsko by bylo celkovým přispěvovatelem. Není tedy žádný důvod si myslet, že hlubší fiskální unie znamenají konstantní podporu plynoucí z Německa na periferii. Naopak finanční toky budou proudit všemi směry.

…

Tatáž agentura si všímá toho, jak krize eurozóny ničí kvalitu demokracie ve východní, postkomunistické Evropě. Autoři dávají do souvislosti s krizí politickou krizi v Rumunsku (ta znamená posun v rovnováze mocí) i Orbána v Maďarsku.

Je to podle nich také tím, že jádro Evropské unie ztrácí přirozenou autoritu, aby mohlo poučovat země, které mají ještě nezažité ústavní tradice.

Pokud země, které jsou schopny vystřelovat rakety do vesmíru, které mají vyvinutou infrastrukturu a takřka nepřerušovanou staletou demokratickou tradici, nejsou schopny fiskálního pořádku, proč by je pak měli lídři ve východní Evropě poslouchat?

…

Deník Financial Times přináší výbornou analýzu německé politické scény ve vztahu k eurozóně. Proti aktivnější politice Evropské centrální banky se stavějí strany FDP a CSU, vstřícnější je SPD. CDU mlčí, kancléřka i ministr financí jsou na prázdninách. 

Spekuluje se o tom, že kancléřka Merkelová byla o iniciativách Maria Draghiho informována a vzala je na vědomí či je tiše akceptuje. Šéf Německé spolkové banky Jens Weidmann ovšem jak známo hlasoval proti.