Současná řecká krize je podle českého prezidenta Václava Klause pouze špičkou ledovce. Hlavním problémem Evropy je fundamentální systémová krize, která vyplývá z uspořádání společné evropské měny spojující nesourodé země. Klaus to v noci na úterý řekl v Chicagu na konferenci konzervativní organizace Heartland Institute.
„Řecko je téměř nic. Pro noviny samozřejmě je snadné dělat titulky o Řecku. Skutečný problém Evropy je mnohem hlubší a širší než problém Řecka. Řecko je obětí šíleného uspořádání Evropy. Řecko tuto krizi nevytvořilo, je spíše obětí iracionálního monetárního uspořádání,“ řekl prezident.
„Dovedete si představit, že byste dali dohromady měny Severní Ameriky, Kanady, USA a Mexika, abyste vytvořili jednu měnu, a pak byli překvapení, že to nefunguje? Je to legrační, ale právě to se stalo v Evropě,“ řekl Klaus.
Tentokrát s hlavou státu výjimečně souhlasím, i když samozřejmě jenom v něčem. Souhlasím v tom, že Řecko je téměř nic. Je to malá, poměrně nevýznamná část evropské ekonomiky. Kromě potravin se zde nic významného nevyrábí, v zásadě by to mohla být jen jakási rekreační zóna, v podstatě velmi snadno nahraditelná. Když už prezident použil severoamerické příměry, tak si to srovnejme s Portorikem a Spojenými státy. Kdyby zbankrotovala vláda na tomto ostrově, možná by to ani neproniklo na titulní strany amerických médií.
Lze též souhlasit s tím, že Evropa čelí systémové krizi, možná by se též dalo mluvit o strukturální, institucionální a ústavní krizi. Systém společné měny je špatně institucionálně nastaven, scházejí základní pilíře normálně fungujícího měnového prostoru. Evropa nemá společný dluhopis ani jeho zárodek, nemá společnou daň (společný rozpočet se dokonce bude zmenšovat) a nemá společné ministerstvo financí ani jeho zárodek.
Prezident se jistě domnívá, že představa postupného vytvoření všech těchto institutů či pilířů je naivní a utopická, a pokud by se začala zřetelně rýsovat, bylo by to dokonce nežádoucí, nebezpečné a umělé.
Jenže tato dynamika byla již započata tím, že vznikla Evropská centrální banka. Buď tedy budou dotvořeny další pilíře společné měny, nebo se institucionální dynamika otočí a eurozóna se začne rozpadat. V tuto chvíli můžeme být svědky jakéhosi sváru dvou protisměrných pohybů. Vznikla ECB a ta podnikla k záchraně eurozóny (bank uvnitř eurozóny) kroky donedávna nemyslitelné (tzv. LTRO neboli Tlustou Bertu). Leckdo se domnívá, že dojde-li na jihu Evropy k tzv. runu na banky, bude muset být zaveden systém pojištění vkladů pro celou eurozónu. To by ovšem byl další významný federální prvek. Podle ústavních komparatistů byl proces budování federace v USA završen právě přijetím zákona o federálním pojištění vkladů ve třicátých letech.
Společné evropské dluhopisy má v programu německá sociální demokracie a k diskusi o federalizaci Evropy (a také o druhé komoře Evropského parlamentu) nedávno vyzvala v Davosu německá kancléřka Angela Merkelová
Na druhé straně dochází v Evropě i k jiným, řekněme, dezintegračním tendencím. Bankovnictví v západní Evropě se z určitých předkrizových tendencí vrátilo do hranic národních států (vyjma postkomunistické Evropy), jsou zde pokusy revidovat Schengen apod.
A nakonec prezidentův příklad se severoamerickou měnovou unií. Kanada by měnovou unii s americkým dolarem jistě bez potíží přežila, jakkoli to není ekonomicky nejrozumnější, protože Kanada je mnohem více než na USA závislá na vývozu a cenách surovin.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
