Bitva na Tehelném poli

Něco se změnilo. V sobotu čeká fotbalové fanoušky zápas, který by byl dříve v médiích už dlouho dopředu vyhlašován za „bratrovražednou válku se Slováky“, „bitvu na Tehelném poli“, „den D“, „soudný den“, „den zúčtování“, protože jen pokud česká reprezentace uspěje – a v sobotu jde opravdu „o všechno“ -  může se jí „otevřít brána do Afriky“. Ne že by občas média při referování o přípravách zápasu trochu nepřitlačila na pilu, ale s výjimkou bulváru a internetových serverů se zdá, že o víkendu prostě proběhne normální zápas, u kterého je největším tahákem otázka, jestli si během něj po rok a půl dlouhé zdravotní pauze zahraje Tomáš Rosický.

Zápasy mezi Čechy a Slováky se od rozdělení Československa vždycky braly jako srdeční záležitost, prestižní souboje, které vyhrocenými emocemi u fanoušků vystřídaly někdejší populární mače se Sovětským svazem. Ať už šlo o fotbal (v něm jsme až do posledního neblahého zápasu na Letné měli vždycky navrch) nebo hokej (u něj čeští novináři rádi zdůrazňují „slovenský komplex“, který se zatím projevil ve všech vzájemných klíčových soubojích). Atmosféra zápasů ale nikdy nepřerostla v otevřenou nenávist fanoušků i hráčů, jaká provází mače států, které si při nich snažily řešit své historické křivdy.

Jako se to dodnes děje třeba během soubojů zemí bývalé Jugoslávie. Koneckonců válka v Jugoslávii vypukla přímo na fotbalovém stadionu: stalo se to 13.5.1990 v ochozech záhřebského Dinama při zápase s Crvenou Zvezdou Bělehrad, kdy se krátce před chorvatským referendem o nezávislosti mezi sebou v ochozech servali chorvatští a srbští ultras za aktivní spoluúčasti hráčů  – památná je bitka Zvonimira Bobana s policistou umravňujícím příznivce Dinama.
Což ovšem není zdaleka jediný příklad, kdy se fanouškovské emoce přehouply ve válku. Koneckonců jedné se přímo říká „fotbalová“: v roce 1969 trvala mezi Hondurasem a Salvadorem čtyři dny a roznětkou k ní se stal kvalifikační zápas o fotbalové mistrovství světa.

Čechy a Slováky nic podobného naštěstí nečeká, i kdybychom v sobotu v Bratislavě dostali pět gólů a Martin Škrtel Rosickému zlámal obě nohy. Nejen kvůli tomu, že naše armády jsou spojenci podléhající stejnému velení, ale hlavně kvůli tomu, že zdejší fanoušky jen tak něco nerozhází. Ostatně to je právě nejspíš důvod, proč nyní média poprvé klíčový souboj prožívají víceméně v klidu: každý si může jednoduše spočítat, že ona brána do Afriky je pro Rosu a spol. s nejvyšší pravděpodobností už zavřená, i kdyby v Bratislavě nakrásně vyhráli.