Vztek, strach, nezájem i popření. Den, kdy jsme se probudili do jiného světa

„Probudili jsme se do jiného světa.“ Tahle věta zaznívala ve čtvrtek 24. února 2022 často. V televizi ji říkali politici, pronášeli ji řečníci na demonstracích, lidé si ji psali do statusů na sociálních sítích. V den, který vstoupí do dějin jako začátek ruského útoku na Ukrajinu, jsme v ulicích Prahy zaznamenávali, jak lidé onu jinou realitu prožívali. A výsledek byl překvapivě pestrý.

Když se advokátní koncipient Jáchym Srb ve čtvrtek v sedm hodin ráno probudil ve svém pražském bytě a na zpravodajském webu si přečetl, že ruská armáda vtrhla na Ukrajinu, věděl, že ten den nepůjde do práce. „Měl jsem vztek a zároveň cítil bezmoc. Musel jsem pořád myslet na to, co teď asi Ukrajina zažívá. Představa, že půjdu do kanceláře a tam budu něco psát, nepřipadala v úvahu,“ říká tmavovlasý mladík.

Místo toho poslal zprávu kamarádovi Janu Kaczorovi, také právníkovi, kterého zastihl ve stejném rozpoložení. Oba mladíci zvažovali, jak by mohli svůj vztek vůči ruské agresi vyjádřit. Nakonec si v obchodě koupili červenou akrylovou barvu, kterou v lahvi přinesli před budovu ruské ambasády v pražských Dejvicích a postříkali s ní kovovou plaketu s orlicí, která je oficiálním znakem federace. „Červená symbolizuje prolévanou krev nevinných lidí, kteří se provinili tím, že sami o sobě chtějí rozhodovat,“ říká Srb. Oba mladíky poté zadržela policie a jejich protestní akt řeší jako přestupek.

Prakticky ve stejnou dobu jako Srb vstával i Andrej Jermakov, ukrajinský student techniky na pražské ČVUT, ale cítil úplně jiné emoce. Probudila ho textová zpráva od matky žijící v Kyjevě, ve které syna informovala, že Rusko zahájilo invazi do jeho rodné země. A poslala mu aktuální fotografii pořízenou ze střechy kyjevského paneláku, kde bydlí. Na ní byl v dálce vidět černý sloupec kouře stoupající po ruském raketovém útoku z nedalekého vojenského letiště.

„Cítil jsem obrovský strach o svoji rodinu, matku a dvě malé sestry,“ říká dlouhovlasý mladík. Nabídl jim, aby přijely za ním, ale matka odpověděla, že vláda nařídila, aby lidé zůstali doma - a silnice jsou prý beztak ucpané lidmi prchajícími z hlavního města, takže by se daleko nedostali.

Jermakov se nakonec rozhodl vyrobit jednoduché transparenty s protestními hesly a spolu se svou přítelkyní Annou s nimi šli hned ráno před ruskou ambasádu. Právě tady, na náměstí Borise Němcova, v ranních hodinách projevy protestu proti ruské agresi začaly a večer dlouho po setmění také skončily.

Zdaleka ne ve všech Pražanech ale ruský útok vzbudil silné emoce. Například Jan, hubený čtyřicátník čekající na tramvaj na stanici poblíž ruského velvyslanectví, se prý „o politiku nezajímá“, takže jeho ráno nebylo v ničem výjimečné. „Sleduji jen zprávy z oblasti technologií a duchovního rozvoje. Co se děje někde na Ukrajině, se mě nedotýká a na můj život to nemá žádný vliv,“ říká muž pracující v oblasti informačních technologií.

Nemůže ale ruská invaze do nedalekého státu ovlivnit právě jeho duševní rozvoj, kterým se zabývá? „Až na mě někdo bude mířit puškou a půjde mi o život, tak mě to možná bude zajímat, to se ale neděje a dít se to nebude,“ říká Jan a loučí se, protože mu právě přijela tramvaj.

Ještě jiné emoce prožívá Katerina, prodavačka v obchodě s ruskými potravinami v Bubenečské ulici, který se rovněž nachází v pražských Dejvicích. Stejně jako Andreje Jermakova, i ji v pět hodin ráno vzbudila zpráva od matky žijící na Ukrajině ve městě Cherson. „Psala mi, že v ukrajinské televizi říkali, že začala válka. Na Ukrajině ale není válka. Ukrajinci označují za válku kde co,“ říká hnědovlasá prodavačka, která má příbuzné jak na Ukrajině, tak v Rusku.

Na námitku, že přece světová média obletěly snímky a záběry míst, na která zaútočily ruské rakety, Katerina mávne rukou. „Střílí se, ale válka to není. Putin se snaží na Ukrajině udržet mír a ukrajinští politici mu v tom brání,“ říká. Ruská armáda se podle Kateriny snaží odstranit pouze vojenský odpor a politiky, ale civilního obyvatelstva se podle ní nedotkne.

Do obchodu přichází zákazník, muž kolem padesátky, nakupuje ruský kaviár, minerálku a sušenky. Když slyší, že se debatuje o Putinovi a politice, přidá se k hovoru. „Zelenskyj je americká loutka, stejně jako před ním Porošenko. Putin nechce ublížit ukrajinskému lidu, jen odstraní fašisty a banderovce a nechá lidi svobodně si zvolit nové vedení jako předtím na Krymu,“ souhlasí de facto s Katerinou.

Odmítá říci své jméno, ale označuje se za „českého občana ruského původu“. Ani on nevěří zprávám z médií, které ukazují ruské útoky a píší o desítkách mrtvých na ukrajinské straně. „Já mám své zdroje přímo na Ukrajině. Teď je brzo něco říkat napevno. Počkejme dva týdny a uvidí se, kdo měl pravdu,“ říká a dál už diskutovat nechce.

V ulicích Prahy je v den ruského útoku na první pohled těžké odhadnout, jaký typ reakce převažuje. Na  mnoha místech se navenek zdá, že život běží dál, jako by se nic nestalo, zároveň je vidět mnoho lidí se žlutomodrou bikolórou a objevují se spontánní projevy protestu proti ruské agresi i gesta solidarity s Ukrajinou. Na Pražském hradě spustili členové aktivistické skupiny Kaputin z věže Katedrály svatého Víta obří ukrajinskou vlajku a žlutomodrý prapor visel i na budovách parlamentu, vysokých škol a také Národního muzea.

Právě tady, na Václavském náměstí a v srdci republiky, se v pět hodin odpoledne koná velká demonstrace proti ruské invazi. Velkou část demonstrujících tvoří Ukrajinci, ale je tu i mnoho Čechů. Jedním z nich je František Wald, vysokoškolský učitel z pražské ČVUT. Na demonstrace prý normálně nechodí, ale teď má „starost o naše bezpečí“, a tak vyrazil. „Putin měl v televizi projev jako Hitler. Překrucuje historii a vyhrožuje válkou. Celá západní civilizace je v ohrožení, stejně jako tomu bylo za druhé světové války,“ říká. Proto je třeba se proti tomu rázně postavit.

K demonstrujícím mluví do mikrofonu mimo jiné pražský primátor Zdeněk Hřib. Oznamuje, že magistrát se rozhodl Ukrajinu podpořit desetimilionovým darem pro společnost Člověk v tísni, která peníze využije k humanitární pomoci potřebným. Několik tisíc lidí skanduje „Sláva Ukrajině“ nebo „Putin – chujlo“, což v Ukrajinštině znamená sprostou nadávku. Po zpěvu ukrajinské hymny se pak velká část demonstrujících přesouvá metrem do Dejvic před ruskou ambasádu.

Na náměstí Borise Němcova, kde ve čtvrtek ráno spontánní protesty proti invazi začaly, také akce končí velkou improvizovanou demonstrací. Stovky lidí tu skandují, tleskají projevům filozofa Václava Němce nebo senátora Marka Hilšera, kteří Vladimira Putina označují za zločince a přirovnávají ho k Hitlerovi. V oknech ambasády je tma, ale to přítomné neodrazuje. Po skončení demonstrace kolem deváté večer se lidé s ukrajinskými vlajkami a transparenty rozejdou do okolních hospod.

Jedna skupinka mladých demonstrantů přichází i do dejvické hospody Bruska, debatují tu o svých pocitech a v mobilech hledají aktuální informace o vývoji války. Většina osazenstva hospody ale politikou ani invazí navenek nežije, místo zpráv sledují na televizní obrazovce fotbalové utkání. „Je to průser, co se tam děje,“ odpoví na otázku novináře, co si o válce myslí, jeden z dvojice mužů ve středním věku usrkávající pivo. Ale jaký má na věc přesnější názor? „O tom nemám zájem se s vámi bavit,“ odvětí a jeho pozornost se vrací ke sportovnímu klání.