Ústavní soud: Úřady mají hledat způsob, jak informace poskytovat, nikoliv jak je zadržovat

Když datový novinář Českého rozhlasu Jan Cibulka napsal v roce 2016 Policii ČR o anonymní statistické údaje týkající se trestné činnosti v časovém rozmezí půl dekády, aby mohl vytvořit mapu české kriminality, měla to být standardní žádost o informace. Úřady však ji však zamítaly, a během pěti let se z ní tak stal spor o nic menšího, než je přístup k informacím veřejného zájmu. Nyní jeho průběh a výsledek zásadně mění rozhodnutí Ústavního soudu, které poprvé dalo novináři v této otázce za pravdu.

Nález připomíná, proč je důležité umožnit veřejnosti přístup k informacím - a může také přispět k jeho lepšímu naplňování. Právo na informace je podle Ústavního soudu považováno za součást svobody tisku a pomáhá vytvářet fórum pro veřejnou diskusi. „Překážky vytvořené za účelem zabránit přístupu k informacím veřejného zájmu mohou odradit i ty, kdo pracují v médiích a obdobných oblastech od jejich vyhledávání. V důsledku toho by nebyli schopni nadále plnit svou roli veřejné kontroly a jejich schopnost poskytovat přesné a spolehlivé informace by byla nepříznivě ovlivněna,“ píše se v nálezu.

Absurdní požadavek

Policie žádosti o informace nejprve nevyhověla s argumentem, že část požadovaných dat nemá k dispozici, posléze dodala, že by se informace musely složitě zpracovávat – a pokud má novinář stále zájem, musí zaplatit policistům téměř 26 milionů korun. Postup policejního prezidia schválilo posléze ministerstvo vnitra, Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud, u nichž novinář bez úspěchu žádal přezkum policejního rozhodnutí – než do sporu vstoupil na základě novinářovy stížnosti Ústavní soud, který požadavek policie označil za „absurdní“.

I když je možné na základě informačního zákona podmínit poskytnutí některých dat úhradou za tzv. mimořádně rozsáhlé vyhledávání, v tomto konkrétním případě Policejní prezidium ČR omezilo základní právo novináře na přístup k informacím. Případ se tak od Ústavního soudu vrací k Městskému soudu v Praze, který v dané věci znovu rozhodne, přičemž je vázán názorem ústavních soudců. V průběhu sporu před Ústavním soudem přitom došlo ke změně soudce zpravodaje, který rozhodnutí vypracovával. Namísto Radovana Suchánka, jenž navrhoval nevyhovět ústavní stížnosti, nakonec závěr soudu sepsal Vojtěch Šimíček, který společně s třetím ústavním soudcem senátu ÚS Jiřím Zemánkem přehlasoval Suchánkův původní názor.

A důvody, proč senát Ústavního soudu nakonec dal za pravdu novináři Českého rozhlasu, jsou zásadní pro obecnější chápání práva na informace. Soudci zpravodaji Šimíčkovi zaprvé vadilo, že důvody a způsob, jakým policie došla k částce téměř 26 milionů korun za zpracování požadovaných dat, nebyly dostatečně vysvětlené a doložené – zvlášť když pravidlem je, že poskytnutí informací probíhá jinak bezplatně. Postup policejního prezidia, kterým došlo k závěru, že zpracování požadovaných informací bude trvat 102 899 hodin, neměl podle soudu „žádný reálný základ“ a je „nejen nepřezkoumatelným, ale rovněž značně iracionálním“.

Z interní komunikace na policejním prezidiu navíc vyplynulo, že ani námitka neúměrně složitého zpracování ve skutečnosti úplně neplatí, jelikož sedm z osmi požadovaných kategorií údajů (například čas spáchání trestného činu, užití zbraně či způsobená škoda) šlo zpracovat strojově, tedy bez potřeby „lidského“ pročítání stovek spisů, jak původně tvrdila policie.

Novinář žádal také o sdělení místa spáchání trestných činů definovaných GPS souřadnicemi, které policie nechtěla poskytnout kvůli tomu, že by ve spojení s dalšími údaji mohlo posléze dojít k identifikaci osob, které se účastnily trestního řízení. To je do určité míry pochopitelná obava, nicméně policejní prezidium mohlo poskytnout alternativní a méně přesná data, jako by byl například údaj o obvodním policejním oddělení, ve kterém byl čin spáchán.

Přesto policejní prezident nařídil vyměřit novináři finanční částku a neposkytnout mu ani většinu dostupných údajů. Jak se píše v rozhodnutí Ústavního soudu, policie měla část informací poskytnout a ve zbytku žádost odmítnout nebo stanovit přiměřenou úhradu za sdělení obtížněji zpracovatelných údajů. Nicméně se rozhodla, že bude paušálně bránit novináři v přístupu k veškerým informacím.

Vrchnostenský přístup

Český právní systém přitom stojí na zásadě, že veřejné jsou všechny informace týkající se činnosti státních orgánů či veřejných institucí, jako jsou Policie ČR, kancelář prezidenta republiky či ministerstva, a to až na několik málo výjimek stanovených informačním zákonem. Oslovené subjekty by tak měly žadatelům vycházet vstříc a pokusit se maximálně naplňovat jejich právo na informace, zvlášť za situace, kdy poskytování informací probíhá v poměrně neformální komunikaci, což na rozdíl od ostatních právních oblastí umožňuje větší flexibilitu na straně úřadů. V otázce práva na informace navíc existuje ustálená a jasná judikatura, která je poměrně vstřícná k těm, kteří o data žádají.

Realita je však taková, že si část českých úřadů přístup k informacím vykládá opačně a sděluje jen taková data, u kterých už bylo několikrát soudně potvrzeno, že mají být zpřístupněna veřejnosti. V ostatních případech žádosti spíše zamítá nebo – jako v případě novináře Cibulky – vyčísluje nesplnitelné peněžní sumy. To potvrzuje také spoluautor a expert na zákon o svobodném přístupu k informacím Oldřich Kužílek.

„Současný postup Policie ČR vypovídá o tom, že očividně není dostatečně zralým orgánem v demokratické společnosti a že si stále neuvědomuje svou odpovědnost vůči obyvatelstvu v rovině poskytování informací. Nadřazuje domněnku, že hlavní o co tady jde, je její řemeslo – ochrana veřejného pořádku. Ale už si neuvědomuje, že její legitimita je postavena na transparentnosti v oblastech, kde je to možné a žádoucí,“ říká Kužílek.

I podle Ústavního soudu by měly tuzemské úřady přestat v podobných obstrukčních praktikách a „primárně hledat způsob, jak žadatelům vyhovět, nikoliv jak jim v přístupu k informacím bránit“. Kužílek v této souvislosti rovněž připomíná, že se nejedná jen o problém policejního prezidia, nýbrž obecně o přístup určité části tuzemského úřednictva k veřejnosti.

„Nález Ústavního soudu je proto poměrně unikátní v otevřenosti a jasnosti jeho řeči, kdy soud nekompromisně pojmenovává jednu ze základních závad české veřejné sféry, a tím je až nepřátelský postoj k veřejnosti, ke které se přistupuje s nedůvěrou a s určitou vrchnostenskou a mentální nadřazeností. Prvotní myšlenkou úřadů tady je, jak omezit veřejnost k přístupu k informacím a jak k tomu využít právní předpisy,“ konstatuje Kužílek. „Ústavní soud úřadům však vzkazuje, ať si už konečně uvědomí, že jsou placeny z daní veřejnosti a měly by zaujmout vstřícný postoj a zamyslet se samy nad tím, jak veřejnosti vyjít vstříc – ať už v rovině informací či v rovině věcného řešení nějakého problému. A pokud tak nečiní, neporušují jen nějaké vyšší principiální zásady, ale přímo paragrafy.“

V řízení se ve prospěch novináře vyjádřil právní akademik Libor Dušek  – právnicky je tento institut označován jako amicus curiae – a jeho informace navíc ukázaly na selektivní přístup policejního postupu při poskytování informací. Dušek uvedl, že v roce 2014 mu na základě jiné žádosti o informace policie poskytla ze stejné databáze ještě větší rozsah dat, a to zcela zdarma. Jak si tedy novinář vysvětluje, že akademikovi data bez problémů policie poskytla, ale na jeho žádost reagovala opačně?

„Z mého pohledu se policie v době mé žádosti teprve učila, co vše jejich databáze dat obsahuje, a možná se bála poskytnout takové informace novináři, který by v nich mohl najít něco, co sama policie zatím neví, případně je interpretuje jinak, než by si policisté představovali,“ říká Jan Cibulka. Jeho slovům nasvědčuje fakt, že pár dní po podání ústavní stížnosti policie některé požadované informace zveřejnila na nově zřízeném webu kriminalita.policie.cz, kde je nejen interaktivní mapa trestné činnosti, ale i data ke stažení.

„Kdyby taková aplikace existovala v době mé žádosti, nemusel bych ji podávat, maximálně bych požádal o doplnění některých údajů, které na webu nyní chybí,“ dodává Cibulka s tím, že dřívější námitky policie o technické nemožnosti požadované informace zpracovat či zmaření rozjetého vyšetřování se tímto ukázaly jako liché.