Kužílek: Takový útok na svobodný přístup k informacím tu nebyl od roku 1989

Novela zákona 106 o svobodném přístupu k informacím, kterou v pondělí schválila Babišova vláda, je podle spoluautora původní normy Oldřicha Kužílka zatím nejhorším pokusem svého druhu. „Kdyby uspěl, šlo by podle mě o největší útok na svobodný přístup k informacím od převratu v roce 1989,“ míní Kužílek, v době vzniku zákona poslanec za ODA, dnes zastupitel na Praze 6 za STAN a poradce pro otevřenost veřejné správy z neziskové organizace Otevřená společnost.

Před dvěma roky pracoval na ministerstvu vnitra a formuloval, jak do zákona, který už dvacet let dává úřadům za povinnost sdílet s občany takřka všechna požadovaná data, promítnout relevantní stížnosti na přetíženost veřejné správy. Novela, která prošla vládou, se ale podle Kužílka od původního návrhu v mnoha podstatných detailech liší. „Koukal jsem na výsledek jak z jara,“ líčí překvapení z finálních sedmi stran nových paragrafů, které vláda posílá do parlamentu.

Podle vás jde o zásadní změnu k horšímu?

Ano. Podle mě jde o krutý žert k výročí třiceti let svobody.

Lze v kostce shrnout v čem?

V první verzi, s níž ministerstvo vnitra přišlo, jsme napočítali 24 šrapnelů různé intenzity. Zákon byl nějak promyšleně nastaven a vyvážen – a tyto změny, často velmi nenápadné a drobné, situaci více či méně zhoršují. Vyvolali jsme jednání a sedm šrapnelů se podařilo dostat pryč. Stále jich ale 17 zůstalo.

Který ze šrapnelů považujete za nejhorší?

Nejhorší je podle mě skutečnost, že je jich 17.

Lze je nějak souhrnně popsat?

Zástupci ministerstva odbývají moje obavy ujištěním ve stylu „nebojte, takto to vykládáno nebude“. Zákon 106 ale funguje na principu, že lze-li něco ze strany úřadu zneužít k obstrukci, bude to zneužito. V duchu Parkinsonových zákonů. Nyní hrozí, že příležitostí k zneužití výrazně přibude.

Prostor pro fantazii

Nejsrozumitelnější a často zmiňovaná změna spočívá v tom, že úřady by mohly požadovat zálohu až 2000 korun na náklady za vypracování a zpřístupnění informace. Považujete to za hlavní problém?

Je to odstrašující opatření. Navíc s procesní chybou – úřad mi sdělí, že odhaduje náklady na 10 tisíc, já řeknu dobře, to ještě dám, a složím zálohu dva tisíce. Pak úřad zpřesní odhad na 30 tisíc, to já už odmítnu, ale o zálohu i tak přijdu. Fakticky přitom záloha na dostupnosti informací nic nemění. Buď jsem, nebo nejsem ochotný něco zaplatit.

Co je tedy hlavní problém? Ustanovení, podle kterého úředníci dostanou možnost žádost zamítnout, pokud odpověď vyhodnotí jako „nepřiměřenou zátěž“?

Ano, v této pasáži je schovaný zásadní problém, byť trochu jiný než ten, na který narážíte. Je třeba rozumět kontextu, v jakém novela vznikala. Upravit v zákoně ochranu proti zneužívání je požadavek, který řeším už zhruba dvanáct let. Jsem pro, nejsem šílený aktivista. Ta úprava ve vládní novele, o které mluvíte, vychází z návrhu, který jsem ministerstvu vnitra navrhl už před dvěma lety. Šlo o to vyvážit možnost obstrukcí ze strany úřadů na straně jedné a šikanu ze strany žadatelů na straně druhé. Vyprecizoval jsem tehdy ten paragraf na lékárnických vahách. Z vlády ale nyní přišlo něco úplně jiného. Několik drobných výpustek - a rozšíření má za následek obrovské vychýlení směrem k obstrukci úřadů.

Například?

V jednom směru jde pouze o jedno slovo – zejména. Dvě situace, kdy lze poskytnutí informace odmítnout, jsou najednou uvedeny větou, v které přibylo slovo zejména. To je velká změna. Už neplatí, že lze odmítnout jen z vyjmenovaných důvodů, ale „zejména“ z těchto důvodů.

Proč to vadí? Někdo si to vyloží tak, že vedle důvodů, o které jde „zejména“, tu mohou být i další?

Přesně tak. Najednou je tu volné pole pro fantazii, proč žádost odmítnout. Nic takového tam nesmí být. Infozákon musí být velmi konkrétně instruktivní.  A pak je tam další velký problém. Úplně zmizel druhý odstavec, podle kterého rozsah požadovaných informací sám o sobě nemohl být důvodem pro odmítnutí žádosti. Spousta žádostí o velký rozsah informací je zcela legitimní. Aby šlo o zneužití, musí být současně splněny i jiné podmínky. To nyní odpadá.

Sama možnost odmítnutí kvůli „nepřiměřenosti“ nevadí? Nemůže se stát, že výmluvou na „nepřiměřenou zátěž“ se bude zdůvodňovat cokoli?

Prvotní je rozhodnutí, zda má v zákoně něco takového vůbec být. Dlouho nebylo a zákon se vykládal obecně, s odkazem na obecné zneužití práva. Snahy o úpravu vnímám deset let a rozumím jim. Znám nebezpečí nejrůznějších šílenců, kteří ze zloby či pomsty požadují nekonečné množství věcí a zákon tím ohrožují. Nikoli kvantitou, ta není tak velká, jak se někdy říká, ale tím, že vyvolají emoční vlnu a vztek. Takové případy dávají veřejné správě, která by celý zákon nejraději zrušila, velkou munici. Proto bylo už delší dobu jasné, že právo na informace bude nutné chránit také tím, že se pokusíme tyto šikanisty umravnit. Právní řád sice umožňuje už dnes takového šikanistu vyfackovat a poslat k čertu, ale úředníci s tím neumějí pracovat, a tak raději kňučí a stěžují si, že je to celé špatně.

Jak lze šikanistu vyfackovat?

Vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti pro zneužití práva. Taková možnost tu byla vždy, byla i judikována, byla obsažena v metodikách, já sám jsem ji zmiňoval v návodech pro obce, některým jsem i napsal přesný postup. Ale stejně se nepoužívá.

Když taková možnost existuje, proč ji vkládat do zákona?

Původní verze, kterou jsme připravili spolu s ministerstvem, jen jinými slovy popisovala to, co se dnes dá udělat na základě obecných právních principů. Teď jde jen o to, aby nový paragraf přes tento dnešní obecný rámec nepřečuhoval. V předložené podobě ale výrazně přečuhuje a poňouká tak úřady k obstrukcím. Ptáš se moc? Zneužíváš, takže nic. Jenže tak to nejde.

Co dalšího je na novele podle vás špatně?

Na několika místech prodlužuje lhůty pro vyřízení žádosti nebo odvolání. Šlendrián pro mě je, že to v důvodové zprávě není vůbec zdůvodněné. A další problém – kromě lhůt a nevyvážené ochrany před zneužitím – je faktické omezování okruhu dostupných informací.

Například?

Například přidáním nového paragrafu 11b, podle kterého „povinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a nemá zákonnou povinnost ji mít“. Jde o věc, kterou už řešil Nejvyšší správní soud. Nárok na informace vykrojil mnohem šířeji, než kam sahá „zákonná povinnost“, a to i na informace, které subjekt musí logicky mít pro plnění svých úkolů.

Co si pod tím představit v praxi? Co přesně soud řešil?

Jde o situace, kdy vám úřad říká „takovou informaci já vůbec nemám“, ale z podstaty svojí činnosti je mít musí, jinak by nemohl dělat, co má, tedy jde o jeho šlendrián. Judikát se týkal celního ředitelství v Hradci Králové, které mělo poskytnout informace o tom, která jeho rozhodnutí byla zrušena nadřízeným orgánem nebo soudem. Úřad odpověděl, že to neví, ale Nejvyšší správní soud dovodil, že to nemůže nevědět, protože pokud neví, jaká jeho rozhodnutí byla zrušena, nemůže plnit své úkoly.

Pokud by platila vládní novela, žadatel by se v takovém případě nic nedozvěděl?

Ano, tento přesah daný judikaturou je navrženým paragrafem, tak jak je napsán, zrušen. Zákon mi výslovně neukládá povinnost danou informaci mít, tak tím to končí. I když ji logicky musím mít. To je velmi nebezpečné.

Je v novele něco podobného i v jiných paragrafech?

Ano, opakovaně. A jde opět třeba jen o jedno slovo. Například v paragrafu 10, jehož název se mění z „Ochrana důvěrnosti majetkových poměrů osob“ na „Ochrana důvěrnosti poměrů osob“. Vypadává jen slovo „majetkových“. To je ale velmi podstatné. Ten paragraf se vztahuje k informacím, které stát získává v rámci daňových řízení nebo podle zákona o poplatcích. A vymezuje, jaké informace je třeba chránit kvůli důvěrnosti majetkových poměrů. Když se slovo „majetkových“ vypustí, ochrana se rozšíří na jakékoli poměry. V praxi může jít třeba o příklad, kdy firma dostane pokutu 50 tisíc, ale jde o velkou firmu, čili o jejích majetkových poměrech taková informace nic neprozrazuje, tím pádem se můžeme dozvědět, že řetězec benzínových pump dostal pokutu za špatný benzín a zda ji zaplatil. Zúžení na poměry majetkové znamená, že úřad tuhle informaci neposkytne. Další rafinovaný řez skalpelem, kdy se vyřízne jedno slovíčko a má to dalekosáhlý dopad.

Naděje žije

Troufnete si odhadnout, jak novela dopadne ve sněmovně? Loni poslanci probírali zúžení nároků na informace od policie, státních zástupců nebo soudů v trestních věcech a nakonec tyto snahy odmítli. Vidíte – třeba z povahy toho, jak se novela připravovala na ministerstvu – podobnou naději i teď?

Ano, myslím, že naděje existuje. Opozice je myslím informovanosti nakloněna a také v hnutí ANO na úrovni poslanců myslím stále přetrvává cosi jako étos transparentnosti, jakkoli se od něho v praxi jejich vedení odchyluje. Některé změny ve sněmovně avizoval i ministr Hamáček.

Jaké?                   

Hlavně definování, které subjekty jsou povinné informace poskytovat. Aby přestaly hádky o to, zda společnost s ručením omezeným vlastněná z 99 procent obcí je povinný subjekt a zda jím je ČEZ. Ústavní soud vyzval sněmovnu, aby v tomto bodě zákon zpřesnila – a jen podotýkám, že Ústavní soud nikdy neřekl, že ČEZ povinnou osobou nemůže být. Jen konstatoval, že nynější znění zákona je na to moc strohé.

Podle vás tedy novela tak, jak vyšla z vlády, nemá vysokou politickou prioritu? Není to nic, na čem by třeba předsedovi vlády záleželo? Kde by zavelel, že všichni musí hlasovat tak, jak rozhodla vláda?

Ne, jde spíš o další z pokusů, které tu za dvacet let platnosti zákona byly neustále. Po celou dobu probíhá poziční boj proti pokusům úřednictva omezit práva občanů. Jejich zdrojem je veřejná správa sama o sobě, její nízká kvalita. Ve své většině nesnáší občany. Tak to bohužel je. Bez ohledu na to, kdo je politicky u moci. Moje zkušenost je taková, že u politiků je pak problém spíš v neznalosti. Změny jim jejich úřady předkládají s blamáží, že je to potřebné, a oni to zbaští včetně nejrůznějších šrapnelů. Premiér o podstatě věci ani nemůže mít tušení. Bere novelu jako něco, co mu předkládají ministři a náměstci, a tak ji posílá dál. Pokud se to ale poslancům vysvětlí, věřím, že budou připraveni podpořit změny, které jsou potřeba. Zaplať pánbůh za dělbu moci, právní stát a jeho brzdy a protiváhy.