Ukrajinky už nechtěly nosit čaj

Ukrajinským ženám se dost dramaticky změnil život ještě před tím než před necelými dvěma týdny do země vpadla ruská armáda. Mnohaletý válečný stav a právě riziko ruské agrese urychlily velké investice a celkovou reformu armády, přičemž mimo jiné díky vlivu západních organizací se řešila i otázka zapojení žen. Ukrajinky sice mohou v armádě sloužit od roku 1993, ale dlouho jim byla řada pozic zapovězena, zejména těch bojových.

Kromě tlaku z vnějšku během let sílila i frustrace ukrajinských žen. Už od protestů na Majdanu na přelomu let 2013 a 2014 rostla jejich chuť účastnit se politického dění a demonstrací. Podobnou energii jsme nakonec viděli u běloruských žen během masových protestů po zmanipulovaných prezidentských volbách na jaře 2020 nebo aktuálně během demonstrací v Rusku. “Zapojily se aktivně už do Majdanu, ale byly často vnímány jako ty, které mají sloužit ‘mužské revoluci’ -  jako ty, co mají maximálně přinést čaj,“ říká Míla O´Sullivan, výzkumná pracovnice Centra globální politické ekonomie Ústavu mezinárodních vztahů, která názory ukrajinských žen mapovala v několika výzkumech. “Takže se celkem naštvaly a vyšly do ulic s transparenty hlásajícími heslo svoboda - rovnost - sesterství.”

A tohle naštvání vedlo i k něčemu, čemu čemu historička Olesia Chromejčuk říká “revoluce uvnitř revoluce”. Poté, co začala válka na Donbase a do Doněcku a Luhansku zamířily také dobrovolnice, zvýšil se i tlak na to, aby se změnil přístup ozbrojených sil. “Nechtěly se v armádě cítit jako prostitutky, jak mi řekla jedna z nich, nechtěly být vnímané jako ty slabé,” popisuje O´Sullivan. “Zároveň ty, které se bojů účastnily, neměly stejné podmínky, třeba nárok na výsluhu.”

Na Donbase podle oficiálních statistik ukrajinského ministerstva obrany z podzimu 2017 bojovalo 6 282 žen. Nicméně jak upozorňuje analýza zveřejněná v odborném časopise Baltic Worlds vydávaném Centrem pro baltská a východoevropská studia stockholmské univerzity Södertörn, tento údaj nemusí být přesný. Nezahrnuje dobrovolnice, které se zapojovaly do bojů nepravidelně, nebo ty, které do oblasti vydaly na vlastní pěst. A jak upozorňují samy ukrajinské aktivistky, přesná čísla vlastně nemá nikdo.

Statistiky nejsou vypovídající také proto, že v řadě případů nezohledňují skutečnou roli žen v bojích - text v Baltic Worlds zmiňuje Andrianu Susak, která byla na Donbase členkou útočné jednotky pěchoty, ale v záznamech je vedena jako švadlena. Tento rozpor byl způsoben tím, že až do června 2016 byl pro ženy v ukrajinské armádě oficiálně určen omezený počet pozic; spíše se očekávalo, že budou působit jako zdravotní sestry, kuchařky, obecně v zázemí a podpůrných službách.

V mimořádné situace ale každý dělal to, co bylo potřeba, včetně žen. Jak už jsme viděli v mnoha jiných světových konfliktech, v časech se krize se ženy osvědčily. A jak válka pokračovala, rostl tlak na to, aby ukrajinská armáda tuto realitu přijala. Roli sehrál také dokument Invisible Battalion (Neviditelný prapor), který představil příběhy veteránek z Donbasu včetně sniperky Oleny Bilozerské, která oficiálně neměla v ukrajinských silách působit. Nebo aktivita zmiňované Andriany Susak, která se z válečné veteránky proměnila v občanskou aktivistku požadující odpovídající změny. “Pokud plním svoje povinnosti, a to nikoliv hůře než muži, a někdy dokonce lépe, proč mi není dovoleno bránit svoji zemi?” shrnula Susak pocity řady Ukrajinek.

V roce 2016 se nakonec ženám nově otevřelo 63 armádních pozic včetně odstřelovače či dělostřelce, byť stále nemohou sloužit na ponorkách nebo tam, kde se by mohly přijít do styku s toxickými látkami. Stále narážejí na stereotypní představy o ženách či na sexuální obtěžování. Nově otevřenými dveřmi nicméně ženy začaly proudit ve značných počtech.

Bílá kniha ukrajinské armády, která mapuje stav vojska v letech 2019 až 2020, uvádí, že v ozbrojených silách v té době sloužilo bezmála dvaatřicet tisíc vojaček, což představuje přes patnáct procent. Když připočteme ostatní zaměstnankyně, dostaneme se na číslo přesahující dvaadvacet procent, což je víc než ve většině evropských armád či USA.

Jejich motivaci mapovala Míla O´Sullivan ve svých výzkumech a je podobná jako u zmiňované Andriany Susak. Jde o touhu “přiložit ruku v dílu”, bránit svoji zemi před agresí: “Často zmiňovaly, že jsou na normálních okolností pacifistky, ale že nyní se situace změnila a cítí potřebu bojovat za svobodu.”