Tři měsíce války on-line: Neopomenout ani jeden osud

Anton Semiženko spustil online zpravodajství k situaci mezi Ruskem a Ukrajinou na serveru Babel v pondělí 21. února. Velká válka, jak Ukrajinci současné boje nazývají, neboť ruská invaze trvá od roku 2014, začala tři dny později. Nejen Antonovi bylo totiž jasné, že situace eskaluje. Bylo to pondělí, kdy Putin ve projevu prohlásil, že novodobá Ukrajina byla založená Leninem, ale hlavně označil dvě východoukrajinské Moskvou okupované oblasti - Luhansk a Doněck - za nezávislá území.

Kolegům pak Semiženko navrhl, aby online pokrývání celé situace probíhalo dvojjazyčně a k ukrajinštině přidali angličtinu. „Aby svět lépe chápal, co se děje,“ říká. V tomhle režimu Anton a jeho kolegové pracovali „v míru“ do středy, tedy vlastně jen pár desítek hodin. „Domů jsem přišel kolem půlnoci, do dvou hodin ráno jsem přidával příspěvky, a pak jsem čtenářům popřál dobrou noc,“ vzpomíná. Za necelé tři hodiny „velká válka“ začala.

Babel, jehož anglickou verzi má Anton na starosti, prožívá - podobně jako všechna ukrajinská média -  od 24. února turbulentní časy. „Jako celá země i my se snažíme přijmout, že tahle válka může trvat dlouho, a musíme se podle toho zařídit,“ říká.

Přesně to, co jsem dělat chtěl

Do té doby byl Babel „obecně zaměřené médium cílící na městskou střední třídu“. Tematicky rozkročený od politiky přes společnost a historii po vědu, s redakcí čítající přibližně pětadvacet lidí, přičemž novináři a editoři tvořili asi polovinu týmu. Anton pracoval ve společenské sekci. Psal recenze na literaturu faktu a o novinkách ve vědě. „Procestoval jsem také zemi a reportoval o běžném životě Ukrajinců. Dělal jsem přesně to, co jsem v kariéře dělat chtěl,“ rekapituluje. „Ale postupem času se čím dál více článků týkalo války,“ říká - a jako příklad uvádí reportáže o Ukrajincích, kteří si kvůli sebeobraně kupovali zbraně, nebo o teritoriální obraně. „Zrovna tahle reportáž byla zveřejněná jenom pár dní před invazí.“

„Zaprvé to nešlo kvůli dopravní situaci v kyjevských ulicích,“ vysvětluje, proč se redakce onoho 24. února nesešla. A zadruhé: setkání celé redakce nebylo bezpečné, nikdo nevěděl, kde Rusové udeří příště. „Během práce jsme si psali: Blízko mě teď něco zasáhli. Co myslíte, že to bylo?“ vzpomíná. První den války po poledni vedení napsalo zaměstnancům Babelu, že prioritou teď je bezpečí každého z nich - a pokud se někdo potřebuje být na nějaký čas offline nebo přesunout se do jiné části země, není to problém. Někteří kolegové v prvních dnech Kyjev skutečně opustili, ale víc než polovina zůstala.

Na pár dní se musel přesouvat také Anton, aby pomohl rodičům uprchnout na západ Ukrajiny, jelikož žili v Chersonské oblasti, později ruskými vojáky silně terorizované části Ukrajiny. „Jeli jsme 40 hodin téměř bez přestávek a skončili jsme v horské vesnici, o které jsem kdysi psal. Je to asi jedno z nejlepších míst kde být, když vám někdo ukradne domov,“ říká s tím, že s nimi na několik týdnů zůstal. Internet fungoval a on tak mohl pracovat odtud. V polovině dubna se vrátil za kolegy do Kyjeva. „Ale brzy znovu odjedu za rodiči. Abych pomohl s dřívím a tak,“ plánuje.

On i jeho kolegové před velkou válkou často psali o pandemii covidu-19. A podobně jako spousta redakcí a jiných pracovních týmů po celém světě kvůli ní pracovali v režimu home office. Proto nebyl pro Babel problém, že se při práci nepotkávají fyzicky. „Pandemie nás naučila koordinovat práci přes skupinové chaty. Takže jsme v tom prostě pokračovali,“ říká Anton.

Postupem času se nicméně začali ti, kteří v Kyjevě zůstali, scházet naživo. „Máme tu takovou přátelskou kavárnu, ve které je kryt - v podstatě bunkr. Několik mých kolegů tam je už několik týdnů. Vídáme se občas tam,“ říká Anton. V původní redakci se nestýkají: je tam příliš oken, což je při výbuchu riziko. Většina schůzek se tak přemístila právě do kavárny. „Ale ani ne tak kvůli práci, jako spíš abychom se objali a o všem si popovídali.“

Druhá možnost

Ani po začátku války Babel pochopitelně s online pokrytím nepřestal a přidal k tomu také klasické texty, většinou jeden až dva denně. Vše pořád zveřejňuje v ukrajinštině i v angličtině - od ruské verze textů upustil. První dva týdny redakce prakticky nespala a první dva měsíce neměla volné víkendy. „Teď už je nám jasné, že musíme mít volno a takovou pracovní dobu, která nám vyhovuje - tak, abychom byli dlouhodobě efektivní,“ vysvětluje Anton s tím, že to znamená méně než šestnáctihodinové směny každý den.

Byla to přitom právě práce, která novinářům ze začátku pomohla nejvíc: věděli, co mají dělat a kam vložit své úsilí. V prvních dnech pomohla nasměrovat energii užitečným směrem, ale zároveň otevřela nové otázky ohledně novinářské práce. „Tahle otázka se dotýká velmi citlivého tématu novinářských standardů v momentě, kdy je vlastní země pod útokem,“ odpovídá Anton na dotaz, do jaké míry lze například v informování o počtu ztrát na obou stranách zůstat objektivní. „V obecné rovině se článek o odhadovaných ztrátách na ukrajinské straně jeví logicky,“ vysvětluje Anton. „Ale chápeme, že to nepomůže ničemu jinému než demoralizování Ukrajinců, a tím i nepříteli.“

Novináři z ukrajinských médií nejsou - jak Anton říká -válečné nástroje či zbraně, ale mají na výběr: buď být „stoprocentními novináři“ a vystavit společnost riziku, nebo vzít v potaz, že Ukrajina tuhle válku musí vyhrát, a nedělat tím pádem nic, co by vítězství mohlo ohrozit. „My si vybrali druhou možnost.“

Asi na měsíc po invazi přitom většina redakce přešla do zpravodajské rubriky, aby pomáhala sbírat a ověřovat informace a dávat je na web a na sociální sítě. Ty spravuje Maryna - jediná členka redakce, která zemi opustila. Až do začátku invaze žila ve vesnici blízko Kyjeva, kterou pak Rusové okupovali. Zůstala ve sklepě několik týdnů, dokud nebyla možnost utéct se svou matkou a s kočkou. Při útěku riskovala život. „Teď už je v Česku,“ dodává Anton. Je v bezpečí - a pro Babel klíčová.

Sociální sítě se po 24. únoru staly nesmírně důležité. Za měsíc vzrostl počet lidí sledujících jejich kanál na Telegramu téměř šestinásobně: z 12 tisíc na 60. Kanál na chatovací platformě Viber, který Babel založil až nyní, se dostal za měsíc na 12 tisíc sledujících. Redakce pracuje i na newsletteru a vytvořila Twitter pro anglickou verzi webu. „Lidé teď potřebují spolehlivé informace,“ říká Anton. Sám přitom za největší přírůstek do jejich zpravodajské rodiny považuje podcast Napalm, ve kterém jeho kolegové popisují, jak lidé - fotografové, vojáci i dobrovolníci - prožívají a přežívají válku. I tady je k dispozici alespoň přepis v angličtině.

Bez reklamy

To vše ale něco stojí. Babel si dlouhodobě zakládal na reklamě jakožto základnímu zdroji příjmů. „Ale v současnosti na weby reklamu nedává v podstatě nikdo,“ popisuje Semiženko. Další složkou byly dary od čtenářů - ale „Ukrajinci teď zrovna nebohatnou a spousta z nás má jiné priority, do kterých investuje“. Pomoci nemohou ani větší investoři, o které se Babel mohl dříve částečně opřít. Firma dovážející auta ze zahraničí sice stále peníze posílá, ale z byznysu, který částečně stál na velkých skladech na západě Ukrajiny, se stalo centrum pro humanitární pomoc, a lidé teď navíc auta pochopitelně nekupují. „Slíbili, že nás neopustí, ale chápeme, že teď nemohou dávat mnoho,“ dodává Anton.

Hlavní zdroje příjmů se tak proměnily. Prvním je financování z grantů, které s sebou ovšem nesou mnoho nejistot, například za jakých podmínek bude možné je čerpat, a jestli výsledná suma pokryje náklady redakce. Na jejich schválení navíc redakce zatím čeká;  kromě toho, že jde o soukromé evropské společnosti, k podobě grantů nemůže Anton nic říct. Druhou je možnost darů přes platební bránu PayPal od zahraničních čtenářů. Jsou takové podmínky financování dlouhodobě udržitelné? „Spíše ne. Granty provází nejistota - a co se zahraničních čtenářů-dárců týče, nikdo nedovede odhadnout, kolik peněz a jak dlouho budou moci posílat,“ uvažuje Anton.

Platy teď má většina redakce nižší než dříve, což je ale podle něj pochopitelné. „Smutná pravda je, že právě teď, když máme méně peněz než kdy dříve, je potřeba kvalitní žurnalistiky na Ukrajině vyšší než kdy dříve,“ podotýká. Je třeba uvádět nepravdy na pravou míru, dokumentovat zločiny okupačních vojsk a popsat válku tak, aby „žádný fakt ani osud nebyl opomenut“. K tomu sice Babel žádný speciální vyčleněný tým nemá, ale podle Antona lze za nástroj dokumentace zločinů považovat i jejich online kontinuální pokrývání války.

Denně jsou zde publikovány desítky válečných zločinů. „Nepřítel je nemůže vymazat,“ říká Anton s tím, že reportáže v jím spravované platformě budou předmětem navazující práce - „až skončí aktivní část války“.  Překlady do angličtiny navíc pomáhají, aby vše bylo viditelnější pro celý svět.

„Prostředky na systematické uvádění informací na pravou míru směřovanou západnímu světu teď nicméně nemáme,“ říká k druhému vytyčenému cíli. Přesto redakce klade na ověřování velký důraz a několikrát se stalo, že zásadní informace vydával Babel později než jeho konkurence. A pokud se informace od konkurence liší, redakce se snaží na rozdíly upozornit. „Šíření několika nepravdivých informací jsme takhle zastavili,“ říká.

Když Anton mluví o prostředcích, myslí tím peníze i počet redaktorů. Babel má nyní třicet zaměstnanců, což je více než před invazí. „Ale témat tady je tolik, že nejsme fyzicky schopni je všechny pokrýt. V ideálním světě by byl náš tým dvojnásobný,“ říká Anton. „V tom reálném se snažíme zůstávat optimističtí.“