Nil je život

Na východ od Nilu leží poušť, na západ od Nilu leží poušť. Skoro všichni ze sta milionů Egypťanů žijí poblíž veletoku nebo v jeho deltě, čerpají z něj pitnou vodu a jejich potraviny závisí na zavlažování. Nil je synonymem života, „otázkou samotné existence Egypta“, jak na podzim na Valném shromáždění OSN pravil tamní vladař Abdal Fattáh Sísí.

Dlouhá staletí měl Egypt nezpochybnitelnou kontrolu nad využíváním řeky, která se stala základem jeho identity. Dohoda vyjednaná Velkou Británií během koloniálních časů zaručila Egyptu 75 procent vody Nilu, 25 procent užívacích práv získal Súdán, africké státy ležící na horním toku přišly zkrátka. Byly ostatně chudé a nedokázaly řeku významně využít. To se ale právě teď mění. Etiopie chce během červencového období dešťů začít naplňovat vodou přehradu postavenou na Modrém Nilu, hlavní zdrojnici veletoku. „Velká přehrada etiopské renesance“, jak se stavba jmenuje, bude největší vodní elektrárnou v Africe, sedmou největší na světě.

Až přijde sucho

V Egyptě to vyvolává existenční úzkost. „Nikdy nedovolíme, aby nás nějaká země mohla vyhladovět. Pokud Etiopie nepřijde k rozumu, tak my, egyptský lid, půjdeme do boje,“ ilustrují ji červnová slova Naguiba Sawirise, třetího nejbohatšího Egypťana. Také Etiopané však v přehradě vidí cosi existenčního – existenční příležitost.

Rázem by zdvojnásobila množství v zemi produkované elektřiny. Levný proud by poháněl  počínající průmyslovou transformaci, která má Etiopii dle vládních plánů posunout z kategorie chudých mezi středně vyspělé země. „Žádná síla nezabrání Etiopii v postavení přehrady. Pokud bude třeba jít do války, tak nás budou miliony,“ reagoval na podzim na četné egyptské výhrůžky Abiy Ahmed, etiopský premiér a nositel loňské Nobelovy cenu míru.

Vlády západních spojenců se navzdory vyhrocené rétorice snaží konfliktu vyhnout a mnoho let jednají. Účastníkem sporu je i Súdán, který na Nilu též životně závisí a názorově i geograficky leží mezi Egyptem a Etiopií. Mnoha kompromisů již bylo dosaženo, například kolik vody se bude z nádrže v běžných časech uvolňovat. Naposledy Etiopie na základě červnové dohody prostředkované Africkou unií o dva týdny odložila na 1. července plánovaný začátek napouštění přehrady.

Klíčovým svárem však zůstává otázka, co se bude dít v případě mnohaletého období sucha. Zjednodušeně řečeno Egypt chce záruku, že Etiopie bude v době sucha a po jeho odeznění vypouštět stanovené množství vody – a Etiopie požadovaný závazek považuje za příliš velký a omezující fungování elektrárny. Státy se dále neshodnou na způsobu, jakým chtějí řešit své budoucí spory: Egypt požaduje mezinárodní arbitráž, Etiopie vzájemné jednání případ od případu.

Pokud k dohodě rychle nedojde, tak chce Etiopie během července začít nádrž plnit bez ohledu na názor sousedů. Pro zemi, která byla donedávna ve světě asociovaná hlavně s hladem, se elektrárna stala věcí národní cti. Nedostala na ni peníze od Světové banky a bohatých dárců, a tak ji staví z vlastních zdrojů: státní zaměstnanci v prvních letech stavby povinně odevzdávali jeden měsíční plat ročně, a především obyvatelé, včetně chudých venkovanů a školáků, pod vlivem vládní vlastenecké kampaně pomáhali stavbu financovat ze svých úspor. Přehrada je jedním z mála témat, kde národnostně rozštěpená země táhne za jeden provaz.