Stát nedělá pro regulaci automobilové dopravy dost

Okolí pražské křižovatky na Balabence v pondělí ráno: vše je totálně ucpané auty popojíždějícími v dlouhých kolonách. Unikají do úzkých vedlejších ulic, kterými vynalézavě kličkují a ucpávají je, vzápětí se pokusí najít ještě rafinovanější a bezohlednější cestu do centra. Domy na Sokolovské ulici s fasádami zašedlými od výfukových plynů hledí na kolony vozů pod sebou desítkami oken, která je kvůli znečištěnému ovzduší lépe vůbec neotvírat. Člověk nemusí být lékař, aby tušil, že žít tady je hazard s vlastním zdravím. 

A vědci mu dávají zapravdu. Nejzákeřnějšími automobilovými emisemi jsou mikroskopické, okem neviditelné prachové částice o velikosti pouhých desítek nanometrů (miliontin milimetru) produkované v motorech, hlavně dieselových. Tělo proti nim nemá žádné přirozené bariéry, pronikají do krve a způsobují řadu nemocí – v mnoha případech ne hned, ale třeba až po desítkách let nebo u dětí a vnuků. Jedním z vědců, kteří se jejich měřením zabývají, je Michal Vojtíšek z Centra udržitelné mobility Josefa Božka při Strojní fakultě pražského ČVUT.

Nepřijatelně vysoké koncentrace jemných prachových částic byly nedávno naměřeny například na pražském Spořilově, dokonce i v bytech. Kdo všechno by měl být znepokojen? Lidé, kteří žijí blíže než sto metrů od silnice?
Sto metrů je takové zjednodušení. Koncentrace nanočástic se vzdáleností od silnice rychle klesají, ale neexistuje magická hranice, za kterou je to už bezpečné. Můžete mít vysoké koncentrace v jedné ulici, ale o kousek dál, kde je cyklostezka na místo dálnice, mohou být mnohem nižší. Například v Líbeznici u Prahy nebo na právě Spořilově jsme ve vzdálenosti řekněme tří- až osmi set metrů od silnic naměřili hodnoty nanočástic, které již prakticky nebyly vyšší než běžné městské pozadí. Záleží ale na intenzitě dopravy a dalších okolnostech, třeba v okolí křižovatek bývají koncentrace vyšší. Různé studie dokládají zvýšené riziko onemocnění v závislosti na tom, jak daleko od silnice člověk žije. Jako hranice, kde už není znečištění vyšší než jinde ve městě, se obvykle bere vzdálenost 50 až 200 metrů.

Co přesně znamená „frekventovaná silnice“?
Řekněme silnice, kde projíždí deset až dvacet tisíc vozidel denně. Podél některých jsou měřicí stanice, ale o tom, jaké jsou skutečné koncentrace částic přímo nad takovou vozovkou nebo těsně u ní, často nevíme nic. Tam žádná měřící stanice není.

Vy jste ale právě tam měřili. Ukázalo se, že těsně nad silnicí může být až o tři řády více částic než jinde ve městě – v krychlovém centimetru vzduchu jsou jich místo tisíců miliony, vzácně i desítky milionů. Nebezpečné koncentrace jste naměřili i v bytě těsně u silnice v Líbeznici. Jaké choroby kvůli dlouhodobému vdechování nanočástic hrozí?
Je tu vyšší riziko onemocnění dýchacích cest, infarktů myokardu, různých onemocnění nervové soustavy, začíná se prokazovat souvislost s Alzheimerovou chorobou. Tím, že vdechujeme nanočástice, můžeme navíc způsobit problémy nejen sobě, ale i svým dětem a vnukům. Rakovinotvorné látky, které se na mikroskopické částice váží, totiž poškozují DNA, což se může projevit v dalších generacích. V Evropské unii mají částice na svědomí asi 400 tisíc předčasných úmrtí ročně, což je asi desetkrát více Evropanů, než každý rok zemře při dopravních nehodách.

Co s tím?
Zajímavé je, že při měřeních u silnice jsme extrémně vysoké počty částic zpravidla zaznamenávali vždy po průjezdu jednoho auta nebo několika vozidel. Jsou to auta s extrémně vysokými emisemi. Znovu se tím potvrdilo, že velkou částic emisí částic způsobuje poměrně malé množství vozidel, která jsou ve špatném technickém stavu. Většina ostatních aut k problému tolik nepřispívá.

Jsou to stará auta, nevyhovují už současným normám?

Mohou to být i nová vozidla, která mají demontovaný, vytlučený, zničený filtr pevných částic nebo jsou přečipovaná na vyšší výkon. Vyššího výkonu dosáhneme tak, že do motoru proudí více paliva, než na co byl stavěn. Jestli to nadbytečné palivo shoří nebo neshoří, jestli produkuje částice, to je lidem jedno. Nejlevnější a nejrychlejší by tedy bylo vozidla s vysokými emisemi najít a opravit. Vyhledávat je přímo na silnici, zastavovat a pokutovat. Včetně kamionů registrovaných v zahraničí. Chtělo by to také zvýšit pro kamiony mýtné. Díky vyššímu mýtnému a vybraným pokutám by si všechna tato opatření na sebe vydělala. Dále bychom měli zakázat úpravy, jako je přečipování motoru na vyšší výkon a odstraňování filtru částic. A konečně, bylo by dobré navrátit města pěším. Nákladní dopravu z části přemístit na železnici, zčásti podporovat místní zboží oproti výrobkům, které se nesmyslně převážejí po světě sem a tam.

Ministerstvo dopravy pochybuje, že po českých silnicích skutečně jezdí auta s nepřijatelně vysokými emisemi. Na dotaz Respektu uvedlo, že ze sta vozidel by emisní limity nesplnilo sotva jedno.
Nevěřím tomu. V zahraničí, kde technická kontrola funguje, by testy neprošlo pět až deset procent vozidel. V Česku by podle mě už při odjezdu z technické kontroly nevyhovělo podstatně více než jedno procento aut.

Ministerstvo neví ani o tom, že emise lze měřit přímo u silnice. Respektu vzkázalo, že by se takové měření míjelo účinkem kvůli smogu v okolním vzduchu.
To není pravda. Například v Kalifornii měří tamní úřad pro ochranu ovzduší kouřivost, tedy v podstatě míru „černi“ výfukových plynů, přímo na dálničních odpočívadlech.

Není přece jen problém také v tom, že aut je prostě příliš mnoho?
Jistě. Ale stát nedělá pro regulaci automobilové dopravy dost. Vezměte si například plánovanou výstavbu obřího nákupního centra v Malšovicích u Hradce Králové. Má je navštěvovat až 30 tisíc lidí denně. To by vedlo k obrovskému nárůstu osobní automobilové dopravy na příjezdových cestách, které patří už dnes k nejvytíženějším v celém kraji. Mnohem vyššímu nárůstu, než odhadují dopravní studie, které k tomu byly zpracovány. Rozptylová studie pak podhodnotila emise částic a rakovinotvorného benzoapyrenu - domnívám se, že o nějaké stonásobky. Upozorňoval jsem na to, ale místní úřady řekly, že je to v pořádku. Rovněž Odbor ochrany ovzduší Ministerstva životního prostředí konstatoval, že vše bylo provedeno podle metodiky, tudíž to musí být správně. Jenže ta metodika má v sobě podstatnou chybu; tím se nezabývali.

Bude se tedy stavět?
Zatím ne. Občané dokázali najít kvalifikované odborníky, kteří zpracovali nezávislé posudky. Nyní je to u soudu. Podstatné ale je, že úřady námitky oponentů neuznaly, takže je pravděpodobné, že jinde v republice se podobné záměry běžně povolují, ačkoliv by při důsledném uplatnění současné legislativy povolovány být neměly.

Necítíte za ta léta, po která se emisemi zabýváte, kvůli lhostejnosti úřadů jistou frustraci?
Záleží na tom, jaké úřady myslíte. K měření emisí jsem se dostal v roce 1996 na univerzitě v Pittsburgu ve Spojených státech. Byl jsem pak u toho, když se zkoušely filtry pevných částic v New Yorku. Dělali jsme první měření emisí za reálného provozu. O nějaké roky později už byly tyto filtry namontované prakticky ve všech vozidlech. To mě těší. Jsem také nadšený přístupem Kalifornského úřadu pro ochranu ovzduší a Evropské komise.

Oni si spočítali, kolik stojí znečištěné ovzduší společnost například kvůli zvýšeným nákladům na zdravotní péči, a kolik by stálo normy zpřísnit. A zjistili, že přísnější ochrana ovzduší se jednoznačně vyplatí. Ze situace v České republice jsem spíše smutný, i když se najdou odborníci, kteří věcem rozumějí a chtějí je posunout. Není jich ale tolik a ze strany úřadů nevidím koordinovaný přístup. Například palivový řepkový olej byl osvobozen od daně, ale nikomu nebylo vydáno povolení na něj jezdit.

To by se v Kalifornii nestalo?
Rozdíl mezi Českou republikou a třeba Kalifornií je v tom, že americké úřady pravidelně konzultují problémy s veřejností a s vědci. Pracují u nich odborníci, kteří sledují dění, jezdí po konferencích, provádějí vlastní výzkum. Na zahraničních konferencích, kde se o motorech, palivech, emisích a ovzduší jedná, potkávám kolegy ze státní správy mnoha zemí, ale prakticky vůbec z Česka. Na nedávném pražském semináři Komise životního prostředí Akademie věd jsem se ptal, kdo je mezi přítomnými ze státní správy. V New Yorku by se zvedl les rukou. V Praze se z asi čtyřiceti lidí nepřihlásil nikdo.

Co bylo naměřeno na pražském Spořilově? Jaké další nemoci kvůli vdechování nanočástic hrozí? A jaká je reakce úřadů? Čtěte v novém Respektu 3/2015, který vychází v pondělí 12. ledna (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).