Jen důvěra už nestačí

Zkoumáte, jakým způsobem vaše látky účinkují nejen proti virům, ale i proti některým bakteriím či parazitu, který způsobuje malárii. Studujete ale také účinky proti rakovinným buňkám. Jaké jsou výsledky? Působí látky profesora Holého i proti rakovině?

Některé fosfonáty skutečně vykazují i protirakovinnou aktivitu. Například jsme ve spolupráci s firmou Gilead Sciences před časem zkoumali látku, která má úžasné cytostatické účinky. Zjistilo se, že dokáže likvidovat lymfomy non-hodgkinova typu. Bohužel ale neprošla klinickými testy. Americká firma VetDC ji v současné době vyvíjí jako léčivo ve veterinární medicíně, proti psím lymfomům.

U psů účinkuje a u lidí ne?

Není to bohužel nijak neobvyklé. Máte neobyčejně nadějnou látku, která působí nejdříve na enzymy, na buňky, potom zjistíte, že úžasně účinkuje u myší, rovněž funguje u krys. Nakonec vidíte, že třeba jediná injekce zbaví psa nádoru. Načež látka postoupí do klinického stadia - a tam neobstojí. Pes zkrátka není člověk, lidský organismus může zareagovat jinak než zvířecí. Co je toxické u člověka, může fungovat u zvířete a co naopak není toxické pro zvíře, se může nakonec ukázat škodlivé pro lidský organismus.

Dnešní farmaceutické firmy jsou proto opatrné a nerady se pouštějí se do vývoje nového léčiva. V médiích se často píše, že firmy myslí jenom na zisk a že jim nezáleží na pacientech. Jenže jít do vývoje nového léku je ohromné riziko i tehdy, když máte vynikající látku s mimořádnými účinky.

Pokračuje ještě spolupráce vaší skupiny s týmem profesora Erika De Clercqa z belgické Lovaně, která začala v 70. letech a později se stala legendární?

Zatím stále funguje, i když profesor De Clercq je už v důchodu. U nás v ústavu budujeme v poslední době nové virologické oddělení. Zatím je ale tato skupina hodně orientovaná hlavně na virus HIV a všechno je v začátcích. Látky, které připravíme, se proto zhruba jednou za čtvrt roku odesílají ve velké zásilce na testování do belgického Rega Institute for Medical Research. Kolegové v Belgii prozkoumají jejich účinky na RNA viry, retroviry, DNA viry a současně stanoví i toxicitu těchto látek. Jestliže některá látka proti virům účinkuje, zabýváme se jí dále.

Co tedy následuje?

Znovu ji syntetizujeme a testy v Belgii se pak opakují. Poté tam provedou experimenty na myších, zkoumá se například, jestli látka nemá nějaké další účinky, jestli třeba neničí ledviny nebo játra. Někdy látka vzbudí zájem nějaké farmaceutické firmy. To se ale stává jen tehdy, pokud účinkuje proti virům, proti nimž zatím nemáme žádný lék, nebo pokud se zdá být opravdu výrazně lepší než existující léčiva. Investovat do vývoje nového léku totiž znamená deset až patnáct let práce a výdaje až miliardu dolarů. Nejobtížnější jsou testy u látek určených pro chronické pacienty. Pokud člověk musí brát lék do konce života, zkoušky jsou skutečně velice přísné.

Posíláte své látky do Belgie, poté s nimi pracují farmaceutické firmy. Má váš ústav nějaké zkušené právníky, kteří by se starali o váš podíl z případného zisku?

V dobách začátků, kdy doktor Holý začal spolupracovat s firmou Gilead Sciences, ústav právníka ani patentového poradce neměl (s uzavíráním smluv pomáhal sám Antonín Holý, v rozhovorech vzpomínal, že se musel naučit právnickou angličinu – pozn. red.). Ale postupem času se ukázalo, že je nutné ho mít. V současné době je v našem ústavu oddělení, které se jmenuje „Technology Transfer Office“. Pomáhá se sepisováním patentů, patentovými přihláškami a placením patentových poplatků. Jedná také s firmami a hledá průmyslové partnery, kteří by byli ochotni jít do dalších stadií výzkumu.

Vývoj prvních látek Antonína Holého umožnilo osobní přátelství – Holý a De Clercq se znali se zakladateli firmy Gilead Sciences Johnem Martinem a Billem Lee. Spolupráce se rozběhla díky obrovskému entuziasmu a vzájemné důvěře těchto lidí. Teď je ale profesor De Clercq v důchodu, profesor Holý zemřel a tyto věci je nutné dělat skutečně na profesionální úrovni. Doby, kdy stačily osobní dohody, jsou bohužel už pryč.

Profesor Holý se mimo jiné zajímal o nebezpečí bioterorismu, jeho látka cidofovir účinkuje proti viru pravých neštovic, varioly. Může se virus, vyhubený v minulém století, skutečně vrátit?

Vzorky viru byly zachovány v USA, Sovětském svazu a také Británii, v Birminghamu, kde to skončilo tragicky, virus se nedopatřením dostal ven a někteří pracovníci zemřeli. Ve Spojených státech je nyní virus uchováván v přísně střežených laboratořích. Méně jasná je situace v Rusku, nikdo neví, co se s virem dělo po rozpadu Sovětského svazu. Kdyby se k němu dostala nějaká teroristická organizace, byla by to katastrofa. Virus má z pohledu bioteroristy několik „ skvělých“ vlastností: velice dlouhou inkubační dobu - asi deset až dvanáct dní - a za tu dobu jej lze rozšířit po celém světě, například v letadlech. Je také velice odolný. Narozdíl třeba od viru HIV, který mimo tělní tekutinu v podstatě ihned zahyne, virus varioly snese i vysoké teploty. Přežije i krátkodobý var, vydrží skutečně skoro všechno. Než by se přišlo na to, že se infekce rozšířila, nakazilo by se ohromné množství lidí.

Cidofovir profesora Holého by se pacientům nakaženým variolou musel podávat ve formě infuze, což by v případě epidemie nebylo moc praktické.

Americká vláda a National Institutes of Health věnovaly velké peníze na vývoj látky proti variole, která by byla orálně aplikovatelná. Spojené státy by si tedy v případě úspěchu vytvořily strategické zásoby léku, který by se distribuoval obyvatelstvu v podobě tabletek. Kdyby nastala epidemie, nebylo by možné chodit k lékaři a brát infúze. My jsme se na těchto projektech podíleli, zkoušeli jsme látky odvozené nikoliv od cidofoviru, ale od jiných fosfonátů aktivních proti poxvirům (skupina virů, mezi něž patří i variola). Nejdál ale dospěla americká firma Chimerix, která už lék proti variole ve formě tabletek dotáhla do stadia klinických zkoušek.

Lze vůbec zkoumat účinky nějaké látky proti variole, když virus nemáte k dispozici?

Pracuje se s poxviry jiného druhu, které se chovají podobně a používají se jako modelový systém. Třeba s virem vakcinie, takzvaných kravských neštovic, nebo virem tzv. velbloudích neštovic. Teprve poté některé specializované pracoviště, jež má oprávnění pracovat přímo s variolou, látku otestuje na samotném viru. Při klinických zkouškách se pak zjišťuje hlavně tolerance pacientů k léčivu: jestli se látka po aplikaci dostane do těla, jestli pronikne do krevní plasmy, jestli je potom z těla vyloučena, aby se v něm neakumulovala, a podobně. Samozřejmě také jestli nepůsobí nějaké zdravotní problémy.

Článek o profesoru Holém čtěte v tištěném Respektu.

Rozhovor s profesorem Holým z roku 2006 si můžete přečíst zde.