Vždy jsem z něj cítil chuť nevzdat to. Bojoval, i když to muselo být kvůli jeho těžké nemoci hodně vyčerpávající. Vlastně tu vůli neutéct a bít se za svoji věc až do poslední chvíle jsem na něm obdivoval ze všeho nejvíc. V Česku to není nic běžného. Předseda politické strany tu láme hůl a utíká, když se jen trochu začne nedařit… Nebo známý moderátor hází flintu do žita, protože ho už politici štvou.
Ikona zdejšího práva, Vojtěch Cepl, ale takový nebyl. Vytrvale propagoval potřebu posilovat právo, upevňovat jeho nezávislost před rozpínavými politiky, vdechovat zbytnělým paragrafům život. Věřil, že ne vše se dá sepsat do řeči zákonů, protože život má hodně křižovatek, a spravedlnost se proto musí stále nalézat.
Ve svém poslední rozhovoru pro Respekt mimo jiné řekl: „Zápas s politickými strýci o moderní pojetí práva nás teprve čeká.“ Přesně tím pojmenoval jeden ze základních neduhů zdejší novodobé demokracie. „U nás ještě v roce 2009 převládá takzvaný socialistický parlamentarismus, který hlásá, že všechna moc patří pracujícímu lidu. Dnešní politici tomu nejen věří, ale jak vidíme na panu Paroubkovi, tuto metodu používají jako argument. Ještě k nám reálně nepronikla teorie dělby moci, podle které sice máme vládu lidu, ale ta je vykonávána prostřednictvím parlamentu, vlády a soudů. A tyto moci musí být nejen v rovnováze, ale také se musí kontrolovat.“
Právě za tuhle rovnováhu a kontrolu Vojtěch Cepl až do poslední chvíle bojoval. A dělal to skvěle. Srozumitelnou řečí stále dokola opakoval základní principy, bez kterých se normální demokratická společnost neobejde, nechce-li se změnit v tyranii. A navíc to byl strašně zajímavý člověk, se kterým se skvěle povídalo.
Vážený pane Ceple, měl jsem Vás moc rád a nikdy na Vás nezapomenu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
