Zatím to drží
Jak jsou lidé v zatopených městech spokojeni s protipovodňovými stavbami
Voda je tady už zase vidět úplně všude. Pole a zahrady se změnily v řeku, pod vodou stojí celé čtvrti, na vyvýšeninách se tlačí desítky odstavených automobilů, lidé v holínkách úzkostně sledují stoupající hladinu obrovských špinavých jezer. Je úterý odpoledne a v třiadvacetitisícovém Bohumíně nedaleko Ostravy právě prožívají nejdramatičtější okamžiky dalších záplav: zdivočelá voda se začíná pomalu, ale jistě blížit k centru města a ohrožuje životně důležitá místa pro bohumínské obyvatele – dvě místní rozvodny elektřiny. Na radnici zasedá krizový štáb, policisté usměrňují pohyb po městě, desítky hasičů se za vytrvalého deště snaží na okraji gigantických jezer narovnat stovky pytlů s pískem. „Zatím se nám to daří, ale musíme být obezřetní a stále přidávat další a další pytle. Nic jiného dělat nemůžeme. Jen čekat a doufat. Před třinácti lety to bylo daleko horší. Neměli jsme vůbec žádnou šanci, voda se sem najednou vřítila a my se jen pokoušeli zachránit, co se dalo – hlavně životy lidí,“ říká šéf hasičů, vysoký muž v kombinéze. A podobně mluví i lidé v nejhůře postižených částech města: i když voda zaplavila desítky zahrad a silnice, hladina se drží pod magickou hranicí a do příbytků zatím vnikla jen minimálně.
Od přelomového roku 1997, kdy ničivé povodně udeřily v drtivé síle poprvé, záplavy s pravidelností sužují stovky obcí a měst a škody už se počítají na miliardy. A miliardy stát vydává i na nejrůznější protipovodňová opatření. Přesto má Česko za posledních třináct let za sebou sérii šesti velkých povodní. Při té současné velká voda zasáhla šest okresů a do minulého pátku si vyžádala jeden lidský život.
Jak vlastně opakovanou zkušenost záplav vidí lidé z postižených obcí? A jak úspěšná jsou protipovodňová opatření?
Vyplatilo se to
„Pytle zatím drží, to se nedá s rokem 1997 vůbec srovnat,“ říká muž v pláštěnce v jedné z ulic na předměstí Bohumína při vykládání pytlů s pískem. Voda sahá až k okraji silnice, po obou stranách trčí nad hladinu desítky opuštěných domů, v mrtvolně tiché vodě se pohupují prkna a zahradnické náčiní, občas jsou vidět dětské hračky či chuchvalce povadlých květin a servaných větví. „Sklepy jsou zatopené, ale do domu naštěstí voda nepronikla. Na rozdíl od povodní před třinácti lety jsme to určitě lépe zvládli: nábytek jsme stačili vynosit do patra, děti jsou u prarodičů, máme potřebné informace, pomoc je na dosah ruky a máme představu, co to asi bude stát. Spoustu práce a nějaké ty peníze. Ale prostě žijeme u vody a s tím se asi nedá nic dělat. Je rozhodně uklidňující vědět, že to tady i za takového dramatu všechno funguje, lidé nepropadají panice a všichni se snaží nějak pomoci,“ říká majitel přízemního domu hned naproti požární zbrojnici. „Já už se také nestresuju, prostě oklepu omítku a roky budu vysoušet stěny, mohlo to být ale všechno ještě daleko horší, třeba přijít úplně o všechno,“ říká jeho soused Rostislav Janeček.
Celý článek najdete v Respektu 21/2010
Fotogalerii k tématu si můžete prohlédnout zde.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].