Viděl jsem to všechno na vlastní oči

„Filmování je profese, kterou je potřeba dělat každodenně,“ říká ve svých 88 letech slavný polský režisér Andrzej Wajda. Za svůj život natočil 50 snímků, z nichž mnohé patří do kánonu evropské kinematografie a ovlivnily už čtyři generace filmových tvůrců. Za celoživotní přínos získal v roce 2000 čestného Oscara. Do českých kin právě vstoupil jeho nový snímek Wałęsa: Člověk naděje, v němž vypráví příběh o hrdinovi polského hnutí Solidarita a bývalém polském prezidentovi Lechu Wałęsovi.

Podobný film jako je váš Člověk naděje o Lechu Wałęsovi v české kinematografii chybí. Zatím tu nevznikl žádný film o Tomáši G. Masarykovi ani Václavu Havlovi. A o Janu Palachovi natočila film vaše polská kolegyně Agnieszka Hollandová.

Česká kinematografie se vždycky zaobírala spíš malými dějinami, příběhy obyčejných lidí. A nás Poláky to okouzluje. Povím vám k tomu historiku. Když jsem v šedesátých letech učil na filmové škole v Lodži, snažil jsem se studenty vést k tomu, čím jsem se celý život zabýval já – k politickému filmu. Myslel jsem si, že film je pro něco takového ideální médium. Musel jsem ale na tři měsíce přerušit výuku. Když jsem se vrátil a studenti mi ukázali své nové filmy, na kterých mezitím pracovali, nevěřil jsem vlastním očím. Tady se motají nějací směšní chudáci, tamhle technický personál filmové školy pije vodku. Tak se jich ptám: „Co se stalo, kdo vás tohle naučil?“ Nakonec z někoho vypadlo: „Byli jsme na projekci Lásky jedné plavovlásky.“ Tehdy jsem si uvědomil, jak tento typ filmů polské kinematografii chybí. A také se pak polská kinematografie od politických filmů odklonila - samozřejmě i pod vlivem francouzské nové vlny.

Nechybí ale zároveň české kinematografii tradice politického filmu, jakému se věnujete vy? Hořící keř Agnieszky Hollandové ocenili čeští diváci i porotci filmové ceny Český lev.
Ano, samozřejmě. Taková výjimečná postava, jakou byl Palach – zdálo by se, že o něm vznikne film při první možné příležitosti. Zřejmě na to české publikum dříve nebylo dost politicky aktivní a zralé.

Vy jste u politického filmu zůstal, ale zároveň ukazujete Lecha Wałęsu i jako obyčejného člověka včetně jeho zaváhání – v roce 1970 podepsal spolupráci s tajnou policií.
Vůbec jsem to nechtěl relativizovat. Víte, jak to chodilo. A mělo se mu akorát narodit první dítě… Většina lidí by se tehdy zachovala jako on. Kromě odpovědnosti vůči své zemi měl také odpovědnost vůči své rodině a musel se s tím vyrovnat.

Někteří z Wałęsových kolegů ho později obviňovali, že v roce 1980 a pak v dalších letech při jednáních s tehdejším komunistickým vedením v gdaňské loděnici mu šel příliš na ruku. Jak jste ho v těch letech vnímal vy?
Viděl jsem to všechno na vlastní oči. Točil jsem v Gdaňsku v roce 1980, když tam vznikly Nezávislé samosprávné odbory Solidarita. Osobně jsem Wałęsu znal. Ve svém filmu Člověk ze železa si nevymýšlím, vycházel jsem ze skutečnosti. A právě proto, že Wałęsova autorita v Polsku upadá, připadalo mi, že je v takové chvíli potřeba natočit film právě o něm. Poláci nejsou příliš vděčným národem. Objevili se lidé, kteří si později připisovali jeho úspěchy, jako třeba Jarosław Kaczyński. Wałęsova jedinečná zásluha a osobní přínos byly ale v tom, že si jako jediný byl vědom, že je třeba hledat kompromis, jednat. Přitom byl obklopen lidmi, kteří si mysleli, že deset milionů členů Solidarity může bojovat a dokázat všechno, a zapomínali při tom, že nemáme tanky, armádu…

Jak režisér vnímal hnutí Solidarita a Wałęsovo vyjednávání s komunistickou mocí? Co na něm nejvíc oceňuje? Proč režisér neemigroval a jak točil za komunistického režimu? Jak se popral s cenzurou a jaké byly jeho zásadní inspirační zdroje? Obsáhlý rozhovor s Andrzejem Wajdou najdete v Respektu 14/2014, který vychází v pondělí 31. března (digitálně o den dříve). Zároveň si v něm přečtete recenzi filmu Wałęsa: Člověk naděje od Kamily Fily.