Trojský kůň

Člověk, který tvrdí, že americká média během války v Iráku manipulovala veřejné mínění, bývá nezřídka obviněn, že vymýšlí spiklenecké teorie. Ve Spojených státech přece existuje svoboda projevu a masmédia fungují nezávisle! Co naplat, že vysílání mainstreamových zpravodajských kanálů mnohdy bilo do očí propagandou vládnoucí administrativy. Proč by sdělovací prostředky nemohly – nabádá nás oponující hlas – citovat v otázkách „národní bezpečnosti“ názor vládních činitelů? Tak jednoduché to ale zdaleka nebylo. Přesvědčivě to ukazují články investigativního reportéra New York Times Davida Barstowa, za které dostal letos Pulitzerovu cenu.

Vše začalo tím, že Barstow využil v roce 2006 zákona o svobodném přístupu k informacím a obrátil se na americké ministerstvo obrany. Požadoval na něm zhruba osm tisíc stran e-mailové komunikace, zápisů a záznamů z tajných brífinků, které mohly vrhnout světlo na mediální strategii ministerstva během iráckého konfliktu. Pentagon ovšem nevydal zdaleka všechny důležité materiály a Barstow je získal až po dvouleté právní bitvě, kdy ministerstvu hrozily kvůli neochotě spolupracovat soudní sankce.

Pro svou zdráhavost měl Pentagon pádné důvody. Z materiálů totiž jasně vyplývaly dvě skutečnosti: Jednak to, že americké ministerstvo obrany v roce 2002 spustilo pod taktovkou tehdejší mluvčí Victorie Clarkeové tajný program posvěcený Bílým domem, v rámci něhož v následujících letech školilo a instruovalo desítky vysloužilých armádních generálů. Ti pravidelně vystupovali ve vysílání hlavních zpravodajských kanálů (například ABC News, CBS, NBC, CNN, Fox News, NPR a dalších) jako „nezávislí“ armádní odborníci. A zadruhé, podstatná část těchto známých tváří amerického válečného zpravodajství zároveň zaujímala různé pozice v celkem 150 zbrojařských firmách, kde působili jako lobbisté, manažeři, členové výkonných rad nebo konzultanti.

Kampaň byla zorganizována proto, že se veřejnost zdála být stále skeptičtější vůči tradičním zpravodajům a informacím, které předkládají. Stratégové v Pentagonu se tak rozhodli zaměřit na vysloužilé generály, kteří na hlavních zpravodajských stanicích často komentovali dění kolem armády. Lidé je totiž vnímali jako „nezávislé autority“, a generálové tedy mohli žádoucím způsobem formovat veřejné mínění, především propagovat vládní kroky ve válkách v Afghánistánu a Iráku. Program běžel s malými přestávkami až do loňska. 

Celý článek najdete v Respektu 38/09