Tři tuny oříšků pro Popelku

Právě zde nakupují pražená jadérka velcí výrobci, kteří dodávají cukrovinky i na pulty českých supermarketů. Na sklizni oříšků tu však pracují i osmileté děti a žijí v táborech připomínajících středověk. Díky mezinárodnímu tlaku se jejich podmínky začínají pomalu lepšit.

V hustém křoví se mezi větvemi krčí dvě děti. Sourozenci Semanur (12) a Ibrahim (14) hbitě sbírají ze země střapaté růžičky lískových oříšků a házejí je do kbelíku. Drobnýma rukama si občas přitáhnou lískové pruty a setřesou z nich další plody. Místo aby chodili do školy, tráví sestra se starším bratrem polovinu roku cestami za prací po celém Turecku. Tak jako desetitisíce tureckých dětí zjara vyráží za sběrem rajčat a meruněk, na podzim je čekají brambory a bavlna. Teď je ale konec léta a to znamená, že všichni jedou na sever, kde se zrovna sklízejí lískové oříšky.

Křupavá jadérka jsou tureckou národní chloubou, sklízí se jich tu tři čtvrtiny světové úrody a do státní kasy přinášejí ročně ekvivalent dvaceti miliard korun. Do svých čokolád je zde nakupuje zástup světových výrobců, Ferrero i Nestlé, právě zde se sklízejí jádra do oblíbené dětské pochoutky Nutella. Dětští sběrači, kteří tureckou sklizeň z velké části zabezpečují, ale mají většinou ke sladkým pochoutkám daleko. I osmileté děti tam totiž pracují a žijí v podmínkách blížících se drsným časům v Evropě za počátků průmyslové revoluce či době velké krize ze třicátých let. 

Půl roku „prázdnin“

Cesta za Semanur a Ibrahimem vede z města Ordu po úzké asfaltce ostře stoupající do zaoblených kopců. Podél silnice jsou před domy, na střechách i okolo mešit roztaženy obrovské plachty, na nichž se suší ořechy. Vprostřed hromad posedávají ženy, dlouhé sukně rozprostřené kolem boků a probírají se úrodou – odstraňují zbytky měkkých slupek a hledají červivé plody.

Jakmile silnice trošku vystoupá do hor, naskytne se nádherný výhled na Černé moře a nekonečný zástup zelených kopců na pobřeží, zhusta pokrytých chundelatými lískovými keři – právě v okolí Ordu se vypěstuje polovina všech lískových jader z Turecka (tedy asi 350 tisíc tun). Po chvíli stoupání auto zastavuje u cíle. Nabílený dům rodiny Duranových obklopují pytle se sklizní a stranou se suší ořechové slupky, které později poslouží v kamnech nebo jako podestýlka pro zvířata. Hned za domem se prudce zvedá sad Duranových. Musí se k němu jít po rozměklé pěšince, která se neustále drolí, na boty se lepí narezlé bahno a člověk se snaží nepředstavovat si ty záplavy klíšťat, která tu v houští žijí. Po pár minutách se mezi keři objeví půlmetrákové pytle plné oříšků a hned za nimi i první sběrači, mezi nimi Semanur a Ibrahim KiliŇ«ovi.

Pocházejí z města Silvan ležícího sedm set kilometrů odsud, kousek od syrských hranic. „Rodiče mají malou farmu s kravami a kuřaty, je nás ale celkem osm sourozenců a jen chov zvířat nás neuživí,“ vypráví drobná Semanur v džínách a kšiltovce, která je mezi pracovníky  na Duranově farmě nejmladší. Doma, v třípokojovém domku, tráví s rodiči jen šest měsíců v roce. Od dubna do října brázdí děti různě rozdělené mezi členy široké rodiny celé Turecko, aby podpořily napjaté rodinné finance – a přijdou tak o čtyři měsíce školy. „U nás je to zcela běžné, na jaře vždycky vyrazí za prací skoro celá třída. Je na učiteli, jestli nás nechá propadnout, nebo projít dál – zatím nás ale vždycky pustil,“ dodává Ibrahim a rukama plnýma oděrek si otírá pot z čela – na konci srpna je tu pořádné horko.