Torontský mirákl
Josef Škvorecký a Zdena Salivarová dokázali zdánlivě nemožné. Na dvacet let přesunuli centrum české literatury z Prahy do Toronta a v podstatě českou knihu zachránili před kómatem. Jejich nakladatelství Sixty-Eight Publishers je příkladem toho, že na velký čin někdy stačí odvaha, malý byt a telefon.
Smrt Josefa Škvoreckého posiluje pocit prázdna. Po Věře Jirousové, Jiřím Dienstbierovi, Ivanu M. Jirousovi, Jiřím Grušovi a Václavu Havlovi odešla v krátké době další klíčová osobnost, která dokázala změnit zdejší kulturu a společnost k lepšímu. Coby autor románů Zbabělci, Mirákl nebo Příběh inženýra lidských duší formoval Škvorecký životní pocit Československa 50. a 60. let, jako překladatel k nám uvedl moderní americkou literaturu.
A byl to právě pocit prázdna, mnohem většího než dnešní smutek z odchodu jedné generace, který Škvoreckého přivedl k další životní roli. V roce 1971, tisíc kilometrů od čerstvě normalizované Prahy, se během jedné prosincové noci zrodila myšlenka, díky níž česká literatura přežila husákovské období zmaru.
Ukecala mě
Josefu Škvoreckému chybělo jen pár let do 50. narozenin, a když roku 1969 spolu se svou ženou Zdenou Salivarovou přistával na letišti v Torontu, nepomýšlel ještě na emigraci. Za zády sice nechával okupovanou a stále méně svobodnou Prahu, právě v ní se ale prosadil jako spisovatel, respektovaný překladatel a svobodomyslný intelektuál, jehož román Zbabělci rozzuřil komunistické cenzory k nepříčetnosti. Výlet do Kanady byl pro něj splněním dávného snu. Torontská univerzita mu nabídla stipendium, měl přednášet o českém divadle a filmu. Zůstat tu ale natrvalo nechtěl. Až když mu komunistický režim odmítl prodloužit výjezdní doložku, bylo jasné, že si musí vybrat.
Škvorecký, který už z Československa vedl čilou korespondenci s americkými literáty, se na Torontské univerzitě brzy uchytil a dotáhl svou kariéru univerzitního učitele až k řádné profesuře. Na rozdíl od svého manžela Zdena Salivarová první dva roky trpěla nejistotou. Doma uspěla s velmi dobrou prvotinou Pánská jízda, ale v Kanadě neměla práci, neuměla anglicky a na nové prostředí si tak zvykala jen obtížně. Přesto to byla ona, kdo se uprostřed prosincové noci roku 1971 probudil s nápadem, který měl oběma určit život na dalších dvacet let. „Vydáme si to sami,“ oznamovala rozespalému manželovi.
Celý článek čtěte v čísle 2/2012, které vychází v pondělí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
