Tango argentino checo
Je to právě sto let, kdy do Čech dorazilo první argentinské hovězí. A s ním taky první tango. Momentálně se mu znovu daří. Stejně jako veškerému tanci v Česku.
Přivřená víčka. Tvář na tvář. Těsné „abrazo“ čili objetí. Podpatky vysoké až do nebe, tenké a ostré, že by se jimi dalo vraždit. A melancholická píseň o tom, jak madame Ivonne bývala krásná a šťastná. Dokud jí srdce nezlomil Argentinec. Skončila v nevěstinci, nešťastná madame. Váš žal mě dojímá, zpívá Španěl. Svíčky hoří, oči se lesknou, takhle nějak to mohlo vypadat v Buenos Aires roku 1933, kdy tenhle tangový šlágr vznikl.
Jenže je nevlídný leden 2011, jsme na Žižkově v Praze a tango lká z laptopu. V jeho rytmu tady tančí spořádání čeští občané. Učitel, vědec, lékařka, správcová penzionu. „Právě to drama, ta manýra, to se mi na tangu líbí,“ říká Markéta Doubravová, jedna z tanečnic. Celé dny dohlíží, aby všechno fungovalo v rodinném penzionu, a ve volném čase se stará o nemocnou babičku. A jednou dvakrát do týdne tohle všechno odloží a z domova zmizí na milongu, což je název pro tangovou tančírnu.
Milongy jsou už i v Praze. I když Češi jsou pořád trochu nesmělí a ostýchají se nechat touhle latinskoamerickou vášní unést. Jinak ale celá Evropa, USA, ale i Korea, Rusko nebo Japonsko tančí právě tango argentino. V Paříži je podle odhadů dva tisíce tanečníků, v Berlíně, což je momentálně hlavní město evropského tanga, je každý večer v týdnu čtyři až osm milong, v New Yorku si tanečník vybírá, jestli chce tančit na živou hudbu, nebo radši poslouchat z reprobeden. Je to s podivem, jak se tango, tento „had z nevěstince“, tanec přistěhovalců a prostitutek, dostalo zase jednou do módy mezi solidními, poněkud znuděnými občany světových velkoměst.
Celou reportáž Karolíny Vránkové si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 31. 1. 2011.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
