Povolání: dobrovolník
Proč si tolik lidí myslí, že je báječné pracovat zadarmo
Antonín Křeček býval v mládí frajer, který nenechal na pokoji žádnou sukni. A dodnes je to znát. Ve čtyřiapadesáti sice chodí ztěžka, dvojité vidění mu ztěžuje orientaci i čtení a mluví s takovými obtížemi, že má raději stále u sebe vytištěný papír vysvětlující, že není opilec ani duševně nemocný. Oči mu ale šibalsky jiskří, a když se posluchač po chvilce naladí na špatně srozumitelnou řeč, uslyší neodolatelný světácký humor. „Pravačka má svůj mozek a já jí do toho nemám co kecat,“ vysvětluje pan Křeček, když s obtížemi rozdělává svazek fotografií dokumentující jeho život.
Ve třiadvaceti utekl z komunistického Československa před vojnou, všelijak se protloukal po Spojených státech, až skončil jako ošetřovatel na nejtěžším oddělení slavné psychiatrické léčebny v Oregonu, kde se natáčel film Přelet nad kukaččím hnízdem. Do invalidního důchodu ho poslala těžká – a jím nezaviněná – autohavárie, kterou přežil jen zázrakem. Po devětadvaceti dnech kómatu a dlouhých měsících rehabilitace se v roce 1990 rozhodl vrátit do rodné Prahy. Teď žije v pokoji v domě s pečovatelskou službou.
Rok 2011 vyhlásila Evropská unie rokem dobrovolnictví a mohlo by se zdát, že navštívit kvůli tomu Antonína Křečka obnáší hlavně otázky, kdo všechno mu chodí pomáhat a s čím. Ale opak je pravdou. Těžce zdravotně postižený muž je totiž sám dobrovolník. Před pár lety zazvonil u dveří občanského sdružení Lékořice, které koordinuje dobrovolnické aktivity, a nabídl mu své služby. Budil trochu rozpaky – komu může pomáhat člověk, který má velké problémy s pohybem a není mu rozumět? Tvrdohlavý muž ale trval na svém a příležitost se nakonec našla.
Celý článek najdete v pondělním Respektu 22/2011.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
