Nedokonalost ve jménu řádu

Tragédie na premiéře posledního Batmana v americkém Denveru vrhá na celé dílo neblahý stín. Fakt, že čtyřiadvacetiletýdoktorand neurologie James E. Holmes zastřelil přímo v sále dvanáct lidí, povzbuzuje mnohé internetové diskutéry ke zkratkovitým soudům typu, že snímek Temný rytíř povstal je jen další „brakový krvák“, který beztak v divácích vzbuzuje a uspokojuje touhu po násilí, „takže se to dalo čekat“ a „vlastně si to návštěvníci kina zasloužili“, podobně jako si třeba USA „zasloužily“ teroristický útok na newyorská Dvojčata.

Závěrečný snímek celkem šestidílné batmanovské série však představuje cokoli, jen ne tuctový, bezduše násilný film, jenž by se dal snadno napodobovat. Stejně jako oba předcházející díly, za nimiž stojí režisér Christopher Nolan (scénář napsal spolu se svým bratrem Jonathanem a žánrovým matadorem Davidem S. Goyerem), je i Temný rytíř povstal především rozpravou o tom, jak chápeme hrdinství, koho považujeme za padoucha a co je ospravedlnitelné násilí. Je to rozprava míněná zcela vážně a kladoucí publiku zásadní morální otázky, na něž nabízí nejednoznačné odpovědi.

Depresivní samotář

Téměř tříhodinový blockbuster za dvě stě padesát milionů dolarů se rozhodně neřídí dětským viděním světa a dělením na černé a bílé, dobré a zlé. Vzorem mu byly spíš ságy jako Kmotr od Francise Forda Coppoly nebo policejní fresky typu Nelítostného souboje od Michaela Manna.

Lidé i na předcházející díly chodili jistě také kvůli strhující akci, ale vysoký věhlas, který si trilogie získala, vychází hlavně z komplexnosti postav a mimořádné sofistikovanosti vyprávění, jež vrství informace v několika významových plánech. Kritické výtky, které vůči Nolanovým filmům zaznívají, pak tvrdí především to, že jde o emocionálně chladné konstrukty, jež se snaží ohromit publikum svou náročností na sledování.

V opozici k tomu spousta lidí stále bere komiks jako průhledný žánr, který se svými superhrdiny nahrazuje v americké kultuře pohádky a vzhledem ke své popularitě udržuje tamní obyvatele až do dospělého věku v infantilním stadiu. Superhrdinové v kostýmech se chovají jako nadlidé a „světoví policajti“, kteří mají právo zasahovat, kdekoli a kdykoli uznají za vhodné; což zčásti odpovídá i pojetí americké zahraniční politiky. Vyhovovat tomuto konceptu bude tradiční Superman či noví Avengers, ale Batman se od nich zásadně odlišuje.

Přitažlivost Batmana spočívá v tom, že zůstává vždy člověkem a obě jeho tváře, civilní i superhrdinská, vyznívají problematicky. Hlavní hrdina musí hrát na veřejnosti rozmařilého miliardáře Bruce Waynea tak, aby ho nikdo nepodezíral ze zbytečné filantropie, a i když se oblékne do netopýřího kostýmu, stále zůstává jen fyzicky dobře trénovaným člověkem s technickými udělátky, o jehož motivaci boje se zločinem lze pochybovat. Nedovede sám létat, zastavovat kulky v letu, na dálku hýbat s předměty, vystřelovat z dlaní pavoučí sítě, jeho síla, rychlost a výdrž mají omezenou kapacitu. Jestliže v dobách svého zrodu ve třicátých letech býval spojencem policie (ostatně jeho příběhy vydávalo nakladatelství Detective Comics, známé nyní pod zkratkou DC), filmoví Batmani od konce osmdesátých let jsou všeobecnými štvanci a vyděděnci, pronásledovaní stejně jako zločinci, s nimiž bojují. Namísto zapáleného idealisty tu máme depresivního samotáře se sebedestruktivními sklony. „Bojím se, že chcete, abyste neuspěl,“ říká s lítostí v hlase Wayneův sluha Alfred, který jako jeden z mála zná obě jeho identity.