Kde je český Harvard?

Nevzhledná kostka zasazená doprostřed třebíčského sídliště byla donedávna právě tím, na co vypadá: základní školou pro místní děti. „Chodila sem i moje dcera,“ říká štíhlý elegantní čtyřicátník v kanceláři ve druhém patře jednoho ze školních pavilonů. Pavel Doležal je rektorem soukromé Západomoravské vysoké školy a i díky němu je dnes tato budova právě tím, nač nevypadá – vysokou školou. „Dětí na sídlišti ubývalo, škola byla poloprázdná, pak opuštěná, a tak jsme ji získali od města my,“ vysvětluje rektor. Ani jeho kariéra nezapadá do obvyklých představ o kandidátovi na rektora – vysokou školu pochopitelně vystudoval, ale učil jen krátce jako externista a většinu své kariéry strávil jako manažer v ČEZ.

Tento posun od základní školy směrem ke škole vysoké i proměna profilu akademického hodnostáře je pro někoho symbolem devalvace vzdělání v posledních letech. Pro jiné zase představuje nezbytné otevření vějíře možností vysokoškolského studia, které ještě nedávno nabízely pouze státní školy, jejichž omezená kapacita nechávala každoročně stát před branami tisíce zájemců o studium. A třetí skupina dodává, že otevření je sice nutné, jenže si s ním zatím nikdo neví rady. Se soukromými vysokými školami je opravdu spousta potíží. Zmítají jimi skandály s koupenými tituly. Ani po deseti letech nevíme, které z nich mají být spíše lepšími průmyslovkami a které mají nabízet elitní vzdělání. Navíc přicházejí slabší populační ročníky, ubývá maturantů a je jasné, že část vysokých škol bude brzy bez studentů. A obecně platí, že český stát nedává do vysokého školství dostatek peněz na to, aby se jejich kvalita přibližovala standardu nejvyspělejších zemí.

V nové škole
Mapa českého vysokého školství se za posledních dvacet let naprosto změnila. Po pádu minulého režimu fungovalo jen několik státních vysokých škol v největších městech, dnes máme 74 vysokých škol, z toho 46 soukromých, jejichž pobočky lze nalézt v kdejakém zapadákově. Počet studentů strmě stoupá: z přibližně patnácti procent populačního ročníku na dvě třetiny, což odpovídá úrovni vyspělých zemí. Během posledních deseti let se počet studentů téměř zdvojnásobil na dnešních zhruba 350 tisíc (přibližně desetinu z toho tvoří právě studenti soukromých škol). A tento rok přinese další přelom: vysokoškoláci budou poprvé tvořit většinu absolventů všech typů škol, kteří vstoupí na pracovní trh.

Souběžně s tímto úprkem směrem k otevřenosti procházejí školy evropskou reformou na základě tzv. boloňské výzvy – všechny studijní obory se nově dělí na bakalářský a magisterský stupeň, což by mělo rozšířit možnosti studia pro všechny a zároveň umožnit užší skupině nejlepších studentů elitní vzdělání. V Česku je to zatím napůl: máme skoro samé magistry, což ale neznamená, že jsme vzdělanější než jinde. Jde spíše o to, že Češi studují zbytečně dlouho a málo efektivně.

„Naše představy o tom, co jsou vysoké školy, musíme vlastně úplně nově definovat,“ shrnuje situaci Rudolf Haňka. Nad šálkem anglického čaje působí dojmem anglického gentlemana. A dojem nelže: Rudolf Haňka je profesorem na Cambridgeské univerzitě, v Česku sice vystudoval ekonomii, ale před čtyřiceti lety emigroval a kariéru spojil převážně s Cambridge. Dnes se vrací v roli poradce ministryně školství a měl by dostat reformu vysokých škol z mrtvého bodu. Na něm Češi uvízli poté, co zdejší akademici odmítli přípravný materiál, tzv. Bílou knihu (kromě školného nepřekousli především pokus státu více kontrolovat poměry v akademické obci). Do jakého světa vlastně profesor Haňka přichází?

Být bakalářem
„Až letos skončím, tak půjdu zřejmě na místní úřad, nějaké teplé místečko u přepážky,“ říká s kombinací ironie a smutku student třetího ročníku Západomoravské vysoké školy. „V Třebíči jsem chodil na základku i na střední školu. Na vysokou jsem se hlásil i jinam, ale nedostal jsem se. Ale tohle je pořád lepší než nic.“

Celý článek najdete v Respektu 02/10.