Hranice dobré vůle

Magnord a Fatal sedí na motorce a sjíždějí po kamenité cestě do centra haitského města Léogâne. Po noční bouřce zůstaly na silnici velké kaluže, Magnord za řídítky neustále troubí a vyhýbá seproudulevných motorek čínské výroby. Jsou jich plné ulice, nahrazují taxíky a mimo hlavní cesty i městskou hromadnou dopravu.

Léogâne má sice 200 tisíc obyvatel, skutečné město však připomíná jen pár desítek ulic v jeho centru. Většina lidí žije v osadách roztroušených podél dlouhých, klikatých vedlejších ulic, jako je ta, kterou Fatal s Magnordem právě projíždějí. Mají to odtud blízko ke svým zahradám s banánovníky a fazolemi nebo k malým rodinným polím s kukuřicí a cukrovou třtinou. Venkovská krajina tu působí tak všedně, že si návštěvník nemá co vyfotit na památku.

Když v lednu 2010 zasáhlo Haiti zemětřesení o síle sedmi stupňů Richterovy škály, tak se tato krajina podle svědků rozvlnila jako moře. Vzduchem znělo dunění, jehož zvuk dal jméno haitskému slovu pro pohromu: gudugudu. Otřesy přišly odpoledne, kdy většina lidí zrovna pracovala na polích, trvaly 35 vteřin a v Léogâne, jež bylo ze všech měst nejblíže epicentru,zničily 90 procent všech domů. Měřeno počtem obětí to bylo nejhorší zemětřesení moderní doby. Zabilo celkově přes 200 tisíc Haiťanů a zničilo 300 tisíc budov, včetně prezidentského paláce a katolické katedrály v hlavním městě.

Na Haiti se nežilo lehce ani před katastrofou. V zemi neexistovala vláda v našem smyslu slova, tedy útvar schopný skutečně spravovat zemi, Haiti zažilo za 209 let své existence přes 190 vojenských pučů, prakticky jen zvůli diktátorů. Polovina obyvatel přežívala s méně než jedním dolarem na den, tedy pod hranicí absolutní chudoby. V hlavním městě řádily ozbrojené gangy, zpravidla organizované vládnoucími politickými klany. Tři čtvrtiny lidí s vyšším nebo odborným vzděláním utekly do Kanady, Francie a především USA.

Životem se různě protloukali i dnešní třicátníci Fatal a Magnord. V desetimilionovém Haiti má stálé zaměstnání jen 200 tisíc lidí a není ho skoro možné sehnat bez protekce příbuzných. Fatal a Magnord takové vlivné známosti neměli. Fatal žil v neustálé finanční nejistotě, řídil místní část firmy haitských emigrantů, která příležitostně vyráběla sůl pro export do Ameriky a často mu neplatila mzdu. Nemohl ale odejít, jinou práci nesehnal. Magnord šéfoval partě zedníků na stavbách po celém Haiti, ale stálý příjem neměl jistý nikdy.

Katastrofa může být i šancí pro ty, kdo ji přežijí. Oběti se spojí, bohatší země seženou peníze. Společně pak začnou pracovat na donekonečna odkládaných krocích potřebných k modernizaci postiženého místa. Optimisté proto uprostřed pohromy na Haiti viděli také příležitost, že zapomenutá země konečně unikne cyklu neustále se opakujících krizí.