Horké dny v Kodani

Kodaň, „hlavní město“ světových klimatických vyjednávání, se probouzí do chladného a nepříjemně vlhkého rána, padá sníh s deštěm. Přesto tu v následujících hodinách bude docela horko. Je středa 16. prosince, desátý den světového summitu OSN, jehož jednání má pozítří skončit a zatím je spíš na krůček od krachu.

Stanice metra, u níž se konferenční centrum nachází, je zavřená a obležená policií. Všichni, kdo na jednání míří, musejí vystoupit o stanici dřív a jít pěšky. Čekají se protesty aktivistů nespokojených s malým pokrokem, kterého se zatím podařilo dosáhnout, snad dokonce útok demonstrantů na konferenční centrum.

Policejní zátarasy jsou už stovky metrů od brány. Členové oficiálních delegací mohou být v klidu, ale novináři a příslušníci nevládních organizací mají důvod k nervozitě. Dostat se do konferenčního centra je občas docela velkým dobrodružstvím; propustky náhle pozbývají platnosti, v počítačovém systému chybějí jména registrovaných, komunikace mezi dánskou policií a bezpečnostními složkami OSN vázne. Výsledkem už byly i celodenní fronty u vstupu a obrovský chaos.

Dnes jde ale všechno hladce, ukazuji propustku a bez problémů procházím prvními policejními kontrolami. „Prosím, buďte dnes moudrý,“ žádá mě aktivistka, patřící k některé z umírněných skupin, jež policie pouští až k bráně. Snažím se jí vysvětlit, že jsem novinář, a moje případná moudrost tedy jednání neovlivní, ale dav mě odnáší dál, skrz další bezpečnostní kontroly až do útrob gigantického konferenčního centra, moderně vyhlížejícího bludiště navzájem propojených budov na předměstí Kodaně.

Právě tu skončila velmi dlouhá noc. V jedné ze dvou velkých konferenčních hal probíhalo zasedání, jehož cílem bylo dopilovat Kjótský protokol. A zatímco tady bylo vlekoucí se jednání o půlnoci přerušeno, na jiných místech se rokovalo o tom, jak Kjóto nahradit jinou, širší dohodou. Nikomu přitom není jasné, jakým způsobem a zda vůbec se oba vyjednávací směry nakonec propojí.

Dvojkolejnost jednání se datuje od roku 1997, kdy protokol vznikl. Dohoda z Kjóta nutí ke snižování emisí skleníkových plynů pouze vyspělé země, k nimž ovšem nepočítá Čínu, která nyní vypouští do ovzduší nejvíce emisí na světě, a dokonce ani průmyslovou Jižní Koreu nebo bohaté ropné velmoci Perského zálivu. Je to jeden z důvodů, proč Spojené státy nechtějí mít s protokolem nic společného – jak na konferenci jasně řekl hlavní americký vyjednavač Todd Stern, USA se nepřipojí k ničemu, co Kjóto jakkoliv připomíná. Z jejich pohledu je to logické: proč by se třeba Čína, největší rival Spojených států, měla nadále těšit kjótským výhodám? Také Japonsko, Rusko, Kanada a některé evropské země by si přály, aby bylo Kjóto nahrazeno novou globální dohodou, která by se týkala všech. S tím ale hluboce nesouhlasí ta chudší část světa, takže jednání dosud připomínala rovnoběžky, které se protnou leda v nekonečnu.

Jednání o nové globální dohodě, označovaná zkratkou LCA (Long Term Cooperative Action, dlouhodobá společná akce), během uplynulé noci pokračovala, na rozdíl od těch „kjótských“, skutečně až do rozbřesku. Někteří delegáti usínali přímo v sále. Ti, co zůstali vzhůru, nakonec dospěli k návrhu závěrečného textu, z nějž by se mohl odvíjet výstup celé konference. Jenže návrh je stále plný rozporů, které nebude jednoduché vyřešit.

Celý článek najdete v Respektu 52/09.