Cesta za diváckým pokladem

Lze podruhé vytáhnout králíka z klobouku a získat stejný obdiv publika? Nebo efekt prvotního kouzla zákonitě zeslábne, i když je nový králík ve 3D a má jemněji animované chloupky? Zaměňte králíka za Hobita a máte ústřední otázku, kterou si nyní, při premiéře prvního ze tří filmů, kladou miliony diváků a tisícovky recenzentů po celém světě. Jsou natěšení a zároveň nervózní, jak dopadne „předpokračování“ Pána prstenů, které opět režíroval novozélandský filmař Peter Jackson.

Odpovědí si nebudeme jistí až do června 2014, kdy přijde do kin třetí díl. I Pán prstenů, který je dnes přijímán jako takřka nezpochybnitelná klasika, zaznamenal při premiéře úvodního dílu v roce 2001 smíšené reakce. Ty negativní vyjadřovaly přesvědčení, že Tolkienova předloha je nezfilmovatelná a na plátno se dostane pouhý odlesk knih.

Hobit sice v něčem vyhlíží jako pouhé kopírování modelu, který nakonec slavil úspěch. Ale ve skutečnosti je adaptační princip opačný. V Pánovi prstenů se poněkud zdlouhavé „dospělejší“ romány plné rodokmenů, starověkých písní a popisů krajiny zhutnily na „akční jádro“, které většinou neurazilo znalé fanoušky a zároveň přizvalo nečtenáře předlohy, jimž naservírovalo strhující vyprávění.

Naopak Hobit překresluje mnohem útlejší a „dětštější“ knihu o putování skupiny trpaslíků a titulního hrdiny za pokladem do vizuálního jazyka takřka řádek po řádku. Tvůrci si vypomáhají i Tolkienovými dodatky k Pánovi prstenů a vtahují do děje retrospektivy z dávné minulosti Středozemě, aby jim materiál vydržel na tři tříhodinové filmy a fanoušci mohli déle pobývat ve fiktivním světě.

Pána prstenů si navíc Peter Jackson musel vybojovat jako takřka neznámý autor horových hříček a zapálený tolkienovec. Projekt, který ho dovedl na filmařský trůn, tak od počátku provázelo velké nadšení a pocit spiklenectví. Naopak k Hobitovi přišel Jackson jako hvězda, které se navíc v poslední době filmařsky příliš nedařilo (mírné rozpaky vzbudil King Kong a mohutné pokašlávání spirituální horor Pevné pouto). A přestože výsledek není dokonalý, nakonec režiséra opět podrželi právě fanoušci, kteří snímek zuřivě brání proti recenzentům, již ho většinou označují „jen“ za dobrý film. Příběh hobita Bilba Pytlíka tak nakonec není jen cestou za pokladem, ale i za divákem, který je dnes víc než kdy jindy zvyklý, že dostane to, co chce.