Cena za dobrou smrt

Je až nakažlivé, jak se paní Marie umí radovat ze života. Pohublá žena sedí v křesle v obývacím pokoji svého domu, suché rty si každou chvíli musí namazat balzámem, mluví ztěžka a unaveně. Z tváře jí ale téměř nemizí úsměv. Pocit štěstí a klidu, který z ní vyzařuje, není v její životní situaci obvyklý. Paní Marie umírá.

Ještě na začátku září byla ve svých devětašedesáti letech zdravá a plná síly. S manželem oslavili zlatou svatbu a dovolenou strávili na Krétě. Tam ji začalo bolet břicho a po návratu domů bolest zesílila. Musela odjet na pohotovost, a když po vyšetření uviděla rentgenový snímek své břišní dutiny, nepotřebovala dlouhé vysvětlování. Pracovala jako laborantka na výzkumných lékařských pracovištích, takže poznala metastázy v játrech a slinivce. Věděla, že v tomhle stadiu se rakovina s nejvyšší pravděpodobností nedá vyléčit.

„Lékaři mě uklidňovali, že něco vyzkoušíme. Nabízeli mi biologickou léčbu, která ničí rakovinové buňky,“ vypráví. „Bylo jasné, že mou nemoc nevyléčí, ale mohla mi prodloužit život, možná až o tři roky. Jenže za jakou cenu? Řekla jsem, že chci jít domů a užít si se svou rodinou čas, který mi zbývá.“

Obrovské úspěchy vědy totiž zrodily nenápadné, nicméně těžké dilema. „Je stále těžší určit, kdy vlastně člověk umírá,“ vysvětluje ve svém nedávno publikovaném eseji slavný americký bioetik Daniel Callahan. „Téměř vždycky se dá ještě něco technologicky udělat, provést zákrok, jenž prodlouží život o hodiny, dny nebo týdny.“