Sbírat trnky, séct a hodit město za hlavu

Milé čtenářky, milí čtenáři,

zeptala jsem se tuhle kamaráda, kterého jsem dlouho neviděla, jak se mu daří. „Vrátil jsem se na Slovácko”, odpověděl. Nejen proto, že je to mé povolání, ihned následovala další otázka, totiž, co tam, sakra, dělá. „Zatím sbírám trnky, seču, a tak,” odvětil. Aby bylo jasno, tím se na Slovácku živit nebude, ale najednou v tom bylo všechno. A z mé strany, tedy ze strany milovnice hrabalovské poetiky a člověka, který čím je starší, tím víc dokáže sbírání trnek ocenit, sečení nikoliv, nepřišlo nic než pochopení, nadšení, a taky vděčnost. 

Nejdřív k tomu pochopení. Vzpomněla jsem si totiž na kamarádku, se kterou jsme se před nedávnem „loučily”, protože se z Prahy vracela tam, odkud přišla. Taky na Slovácko. „Vždyť já už tady skoro nikoho nemám, většina mých kamarádů už se tam vrátila,” řekla mi. Pár jich tu přece ještě je, říkala jsem si tehdy, a na mysl mi přišel právě i onen kamarád, co teď sbírá trnky a seče. To slovo „pár” bylo skoro přesné. Ona se opravdu většina mladých lidí, které jsem znala ze Slovácka, a kteří se na nějakou dobu přesunuli do Prahy, zase vrátila zpátky. A většina z těch, co tu zbyli, o tom minimálně uvažuje.