Minulosti, otevři se
Ústav pro studium totalitních režimů není státním monopolem na výklad minulosti. Je jen jedním z velmi důležitých nástrojů, skrze který můžeme část naší minulosti poznat.
ÚSTR vznikl navzdory docela velkému odporu mezi politiky, historiky i laiky. Vznikal přes deset let, jako nástroj, který by měl dát jasný řád možnosti zkoumání těch nejbrutálnějších obrazů minulého režimu – především praktik státní bezpečnosti. V devadesátých letech se veřejnost hádala, zda máme znát jména estébáků a především jejich agentů – pouhé zveřejnění jména bez znalosti okolností spolupráce, donašečství a udávání, nemůže vůbec nic vypovídat. Tvrdili odpůrci zveřejnění seznamů.
Jasně, odpovídali jim lidé, kteří chtěli tuto část minulosti otevřít, tak nezveřejňujme jen jména, ale zpřístupněme spisy. Zveřejněme vše, co StB zapisovala a archivovala a udělejme si o její práci obrázek – s tím, že jde o záznamy zločinecké organizace, tedy záznamy nedůvěryhodné, přesto v jejich značné pečlivosti velmi výmluvné. Tahle debata trvala více než deset let, až konečně v roce 2007 ústav vznikl a dostal za hlavní úkol převést kilometry neprobádaných materiálů do elektronické podoby a zpřístupnit je. Nikoli zveřejnit, to si politici netroufli odhlasovat.
Ústav není žádným státním vykladačem historie, jeho hlavní role je být nástrojem, skrze který můžeme zkoumat útrapy – a kdo zná spisy ví, že i hnus – který nás čtyřicet let provázel. Dokonce i v osmdesátých letech. Ústav vznikl, aby si na základě spisů StB (tedy především této organizace), každý mohl udělat svůj vlastní úsudek. Každý, kdo chce. Ústav nemá žádný zákonný závazek nám minulost předžvýkávat, pouze povinnost zveřejňovat studie, které nás minulostí provedou.
Výstupy ústavu jsou často téměř nečitelné, protože jde z devadesáti devíti procent o kopie estébáckých spisů, někdy uspořádaných historiky ústavu do nějaké publikace, jejichž vědeckou hodnotu si autor blogu ani pan Patizon netroufají soudit. Nicméně autor i pan Patizon například vědí, že před pouhými pěti lety byli prvními a vlastně na dlouhou dobu jedinými, kdo si přečetl některé spisy, týkající se některých současných politiků a byznysmanů. Žádný zájem veřejnosti o ně nebyl, proto teď překvapuje vášnivá debata o něčem, co většina populace nezná a ani se o to nezajímá. Včetně politiků a mnoha historiků.
Vzhledem k tomu, že rada, která odvolala ředitele Daniela Hermana, dosadila svou favoritku a ta zase odvolala náměstka a dosadila svého náměstka, bez toho, že by proběhla jakákoli debata o tom, jaký je skutečný účel ústavu, lze souhlasit s názorem premiéra této země, že jde o puč. Problém je v tom, že nikdo nemá ponětí, kam nás to převzetí moci zavede. V současné chvíli totiž zákony neumožňují minulost zavřít. Naopak. Nedá se ani nijak úspěšně sabotovat zpřístupňování spisů. Dá se zpomalit digitalizace spisů, mohou přijít personální čistky a bude to dost nechutné a mnoho lidí, kteří léta dřeli na otevření minulosti, může přijít o práci.
Jestli politici chtějí dokázat, že puč v ústavu nebyl součástí jejich mocenského boje či dokonce pokusem o zakrytí minulosti, ať schválí zákon o zveřejnění estébáckých spisů. A ať řeknou, že na jejich digitalizaci uvolní na další rok v rozpočtu sto milionů korun – což pro ně není tak moc peněz. Ať to stihneme zkopírovat na počítače co nejdřív a ať si každý přečte v těch spisech, co chce sám. Pak už budou debaty o tom, zda je ústav nějakým politickým nástrojem úplně zbytečné.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].