Církevní majetek - zákon a dějiny
Proč nám může být lhostejné, co církev kdysi vlastnila
Jeden z nešvarů veřejných debat v Česku spočívá v tom, že debatéři strašně snadnou sklouznou k filozofování. Pozorovat to teď můžeme v přímém přenosu na příkladu církevního majetku.
Poslanci a senátoři mají rozhodnout, zda – zjednodušeně řečeno – církve a náboženské společnosti vyplatit či nikoliv. Od vlády mají návrh, jak to provést. Ten návrh je buď dobrý a zaslouží si být schválen, nebo nedokonalý a zaslouží si být opraven, nebo úplně špatný a zaslouží si být odmítnut.
Zdálo by se, že čtvrtá možnost není. Ovšem vynořila se a spočívá v dějinně-právnicko-filosofické debatě na téma: „Vlastnila církev vůbec někdy nějaký majetek?“ Zvláště zástupci levice argumentují tím, že nevlastnila, nemohl jí tedy být ukraden a není teď tudíž důvod ji cokoliv vracet. Zástupci pravice a s nimi i církve podle očekávání říkají pravý opak.
Ne že by to byla nezajímavá debata, přichází ale se zpožděním, a to dobrých dvaceti let.
Rozhodující v otázce církevního majetku totiž nejsou dějiny církevního vlastnictví, ale zákon z roku 1991, kterým se stát zavázal na církve a náboženské společnosti jistý – ne zcela přesně určený – objem majetku převést. A závazky se mají plnit, zvláště jsou-li vtěleny do zákona.
Lze si samozřejmě myslet, že není v zájmu Česka, aby na jeho území operovaly církve a náboženské společnosti s rozsáhlými majetky.
Pak je ovšem potřeba postupovat následovně: přesvědčit dostatečný počet zákonodárců, aby dvacet let starý závazek zrušili. A připravit si dobré vysvětlení tohoto kroku pro Ústavní soud, případně i Evropský soud pro lidská práva, kde by celá věc dozajista skončila.
To je, oč tu běží. Jak to bylo s církevním majetkem za první republiky či za Josefa II., nám každopádně může být dost jedno.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
