Kdo potřebuje ráj

Jeden z favoritů startujícího boje o primátorské křeslo v Praze dnes prohlásil v rozhovoru pro server Aktuálně.cz, že toto město nikdy nebude cyklistickým rájem. A připojil svoji vlastní zkušenost: tento druh dopravy je podle něj v Praze adrenalinovou záležitostí a on sám by třeba svoje děti na ulici nikdy nepustil.

Zdatný cyklista Zdeněk Tůma ví, co říká: na kole jezdíval do ČNB a měl možnost na vlastní kůži poznat nebezpečí i nevalnou náladu na pražských ulicích. Přesto je možné k jeho popisu perspektivy tohoto města něco doplnit.

Je úplně jasné, že Praha – alespoň ve svém širším centru - nedisponuje luxusem roviny a širokých ulic, který tak rádi využívají obyvatelé cyklisticky nejluxusnějších měst Evropy. Zároveň ale není jisté, co to pro budoucnost přesně znamená.

Zastáncům alternativní dopravy dnes rozhodně nejde o luxusní ráj. Spíše se pokoušejí navrhovat změny, které mohou potenciálním cyklistům ulehčit základní pohyb po městě a přemýšlejí, co za to budeme ochotni zaplatit. Zdeněk Tůma je toho názoru, že v kopcovitém a křivolakém městě se do rozvoje bikerské infrastruktury nevyplatí investovat.

Otázka stojí ale trochu jinak: jde o to kolik investovat a kam. A především kde se dá šetřit. Praha má za sebou etapu budování předražených cyklostezek, jejichž zbytečný luxus rozčiluje nejen ortodoxní řidiče, ale dokonce i část cyklistů. Teď všichni potřebujeme něco úplně jiného – jasnou představu města o tom, z kterých ulic v centru lze ukrojit kousek prostoru pro kola a jak s co nejmenšími náklady oddělit zranitelné jezdce od aut.

Řešení mohou být jednoduchá. Už teď v některých částech Prahy funguje – byť zatím s mnoha nedostatky – barevné značení pro cyklisty, které bázlivějším jezdcům zásadně usnadňuje život tím, že jim vymezuje prostor, v němž mají jasná práva. Další perspektivy jsou dobře vidět třeba právě na příkladu dětí, o kterých Tůma mluví. Čísla neznáme, ale zkušnost říká, že alespoň malá část rodičů je ochotná je vozit na kole do školky (což už se navzdory složitým podmínkám ve městě děje) a ráda by pokračovala i ve škole, kdy děti přesedají z dětských sedaček na vlastní kola (což se neděje, protože toto riziko rodiče zpravidla nejsou ochotni podstupovat).

Bezpečnější pohyb na kole do školy rozhodně automaticky neznamená budování drahých asfaltek a vytlačení aut. Alternativou jsou kreativní a často i laciná řešení. Pro začátek by stačilo třeba to, kdyby pražská radnice dokázala sestavit nebo najmout malý tým, oslovit pár vybraných škol v centru a nabídnout jim možnost podpory alternativní dopravy do škol. Podstatou práce by byly malé a v podstatě nudné detaily (vytipování tras, změna značení na křižovatkách, nabídka parkování kol ve školách či asistence policie). Výsledky nebudou nijak oslnivé, ale šance změnit alespoň u zlomku obyvatel dopravní návyky představuje velkou výzvu.

Jinou věcí jsou velkorysejší projekty, které může radnice organizovat, ale nemusí je celé platit. Sem patří třeba další zjednodušení převozu kol v městské dopravě (Praha už dnes disponuje skvělou možností vozit kolo zdarma v metru) nebo modely půjčoven městských kol, placených bankami nebo drahami, které fungují v Paříži, Berlíně a teď čerstvě i v Londýně.
Je ale třeba vzít v potaz, že podobné akce vyžadují od primátorů jasně formulovanou podporu, nesenou vpřed vírou, že transport po městě může mít mnoho podob.