A zase ta helma

Předvolební nálada v Londýně umí být přitažlivá i pro bikery ve středu Evropy. Šéf britských konzervativců David Cameron si před pár dny vysloužil kritiku bulváru za fotky, na nichž uhání po londýnských ulicích z domova do parlamentu na kole. Pozdvižení způsobila Cameronova obnažená hlava: favorit blížících se voleb nechal po ránu ležérně viset helmu na řídítkách svého bicyklu.

Kverulanti obratem tlumočili zděšení, jež lehkomyslnost vyvolala u charitativní organizace Headway, která pomáhám lidem s léčbou vážných zranění hlavy. „Jednou spadnete a budete toho do smrti litovat. Jsme hluboce znepokojeni,“ prohlásil mluvčí Headway a dodal, že významný politik by se měl veřejně předvádět na kole výhradně v helmě.

Cameron byl za svou uvolněnost, která je podle oponentů „špatným příkladem pro děti“, popotahován už před pár lety, podobně jako stranický kolega, starosta Londýna a pravidelný cyklista Boris Johnson. A další si přisazují, že jejich nadšení pro kola je stejně jen falešná módní vějička.

V návalu zásadních volebních témat to samozřejmě neobstojí, ale blogeři vzápětí vytáhli na světlo jeden podstatnější rozměr londýnské patálie. Spor o helmy úzce souvisí se současnou snahou mnoha evropských měst dostat do přeplněných ulic víc a víc kol. I opatrní britští cyklističtí praktici připomínají, že souvislost mezi používáním ochrany hlavy a počtem úmrtí na kolech ve městech je sporná. A jejich souputníci ze zemí, kde cyklistická doprava ve městech dosahuje už léta nejvyššího podílu (Dánsko, Holandsko nebo Německo), dodávají, že helmy a další technologické pomůcky jsou především bariérou, která běžným lidem komplikuje rozhodnutí volit kolo jako jednoduchou každodennní dopravní alternativu.

Jejich logika je prostá: bicykl není ani ekologická manifestace, ani symbol technologické avantgardy, plný nejrůznějšího značkového náčiní. Je to především zdravá a laciná možnost rychlé dopravy, dostupná pokud možno pro všechny, včetně dětí a seniorů. A ta funguje právě tehdy, pokud je úplně banální. Což znamená běžné oblečení, běžná kola a minimum dalších pomůcek.

Je fakt, že v pomalém a tolerantím městském provozu bezpečnost s vírou v přílby – či jejich případnou povinností – přiliš nesouvisí. Tabulky s ciframi mrtvých cyklistů vzhledem k ujetým kilometrům mluví jednoznačně ve prospěch výše zmíněných zemí. Tady je dlouhodobě nejmenší úmrtnost. A mimořádně silný podíl kol na ulicích přitom funguje v kombinaci s tím, že drtivá většina z nich přílby v zájmu pohodlnosti s chutí ignoruje.

V divočejším Česku může mít ale spousta lidí oprávněný pocit, že helma je prostě nutná (a s úlevou kvitovat fakt, že pro děti je povinná) a o blahodárném účinku ležérnosti bude mít smysl přemýšlet až později. Třeba ve chvíli, kdy přistihneme své lídry Nečase nebo Béma, jak se s obnaženou hlavou řítí ranní Prahou na bicyklech vstříc neukázněným autům.